Otto, v posledních kolech, co si před svým zraněním nastoupil do zápasů, si kromě dobrého bránění předvedl na hřištích i povedené dva střelecké kousky …
Docela se považuji za ofenzivně laděného obránce, takže kdybych v sezóně neměl nějaké ty góly a asistence, byl bych sám na sebe naštvaný. Určitě bych sám se sebou nebyl spokojený! Za šest zápasů tady v Hradci mám dva góly a dvě přihrávky, což je dost a jsem rád. Jsem spokojený a jen doufám, že to bude i takhle dál pokračovat.

Druhá tvoje branka v černobílém dresu, tedy v utkání s Varnsdorfem, byla skoro z říše snů, tedy přímo z rohového kopu. Toto ocenili také fanoušci na sociálních sítích v podobě zhlédnutí videa a pozitivními komentáři …
Určitě to není gól, který by padal každý den. Shodou okolností jsem měl minulý rok ještě v Teplicích „Corner challenge“ a povedly se mi 3 kopy ze čtyř, tak to asi náhoda nebude (směje se). Teď jsem to tedy navýšil na 4 z 5.

Jak si tu situaci viděl?
Bylo to hlavně o štěstí, kdy kluci dobře naběhli před bránu, vykryli prvního hráče a díky tomu nemohl reagovat ani gólman.

A nesmíme zapomenout také na přímák proti Českým Budějovicím, po kterém se trefil v 92 minutě Mára Plašil a zajistil nám vítězství. Ty jsi na tomto gólu měl minimálně padesátiprocentní podíl …
Byla devadesátá minuta a my jsme nechtěli nic vymýšlet. Chtěli jsme míč rychle dostat do vápna a zakončit. Věděli jsme, že po standardce bude konec. Vzal jsem si exekuci na starosti já, i když to bylo docela daleko. Povedlo se mi míč kopnout do dobrého místa a vše spojené s Plášovým dobrým náběhem a zakončením jsme urvali všechny tři body. Mimochodem, tyto tři body jsou v současné tabulce pro nás hodně důležité.

Zmínil si „Corner challenge“, trénuješ podobné kopy speciálně? Tvoje kopy jsou fakt pro soupeře nebezpečné!
Docela často je na trénincích trénuji. Trenér nám dává v přípravě prostor, abychom je pilovali. Myslím si, že natrénováno máme dost. (Odmlčí se na moment) Ještě musím vyzdvihnout jednoho hráče, kterého jsem vždy při zahrávání kopů obdivoval, obdivoval jsem vždy jeho levačku. Tím střelcem je v Teplicích Honza Krob, takže on byl, je a bude mojí inspirací. Jeho levačka je fantastická a učil jsem se to od jednoho z nejlepších leváků v lize.

Nyní jsi mimo díky zranění …
Natáhl jsem si zadní stehenní sval. Ale už trénuji a při utkání s Olympií jsem byl připravený na lavičce zasáhnout případně do hry.

S fotbalem si začínal v rodných Domoušicích v severních Čechách. Jak na tyto roky vzpomínáš a byl u toho tvůj otec, jak je u malých dětí pravidlem?
Vzpomínám na začátky jen v tom nejlepším. Domoušice je vesnice, která má asi 600 obyvatel, jestli jsem to nepřehnal (směje se). Samozřejmě, táta musel vše okolo fotbalu vzít na sebe. Bylo nás tam asi sedm, osm kluků ve stejném věku, u kterých se naštěstí znali i rodiče, takže jsme mohli vytvořit jeden tým malých začínajících fotbalistů. S fotbalem jsme začali zhruba ve čtyřech letech a v šesti jsme na vesnici vytvořili přípravku, která hrála soutěž. Toto vydrželo zhruba do deseti, jedenácti našich let. Pak se vše rozpadlo a tým se zrušil. My jsme odešli do jiných klubů a táta se pak věnoval pouze mně a bráchovi.

Jako žáček si začal dojíždět do nedalekých Loun a následně ve dvanácti letech do Teplic. To byla asi tvrdá škola malého fotbalisty. Nebyl si fotbalu někdy přejedený? Ostatní děti chodily za kamarády, ty na stadion do Teplic …
Měl jsem to, jako klub z vesnice, vždy složité. I do Loun jsem musel s rodiči dojíždět. A i když jsem tam moc času nestrávil, udělal jsem si tam spoustu kamarádů, s kterými jsem v kontaktu dodnes.

A co Teplice?
Tam to bylo docela ostrý. Přestoupil jsem do nich ve dvanácti letech a měl jsem to nějakých 50 km od domova. První rok jsem nějak dojížděl, pak už jsem byl na intru. I když tam byly vychovatelky, musel jsem se vždy o sebe postarat sám. Možná mi tato zkušenost i pomohla, že jsem samostatnější a do života to určitě na škodu není.

V sezóně 2015/16 si hostoval v Baníku Sokolov. Jaká to byla štace?
Velice povedená! Po dvou prvoligových startech za Teplice, kterými končila podzimní sezóna, a já jsem se v tom druhém smolně zranil a nemohl jsem tak absolvovat zimní přípravu, jsem šel do Baníku. Tam se nám sezóna po prvním začleňovacím půlroce povedla. Ve zmíněné sezóně jsme dokonce hráli o postup, což je v současnosti skoro nemožné. Tenkrát se nám extrémně povedla první polovina soutěže, kdy jsme asi šestnáctkrát v řadě neprohráli, což bylo neuvěřitelné. Pamatuji si, že v nějaké statistice profesionálních klubů jsme byli společně s PSG někde na vrcholku tabulky týmů, které měly nejdelší šňůru bez prohry. Druhou polovinu sezóny jsme trochu pokazili, Ale i tak, skončili jsme na krásném 4. místě. Na Sokolov extrémně dobrý výsledek.

Nyní v zimě FC Hradec Králové. O tvoje služby měl královéhradecký klub zájem již v létě, ale Severočeši mu souhlas k přestupu nedali. Nemrzelo tě to?
Mrzelo mě to hodně, že to nevyšlo již v létě. Na podzim jsem totiž v lize nastoupil pouze třikrát. S Hradcem jsem se domluvil, ale vedení Teplic mě neuvolnilo. Hradec jsem i přes to sledoval pečlivě. Bylo například škoda zápasů, které se nedokázaly dotáhnout do vítězného konce. O to víc mě to mrzí, že jsem nemohl pomoci. Na jaře se sice rveme o co nejlepší umístění, ale uvidíme, na co to dá. Asi to bude hodně složité. Nejsem ale ten, kdo by předčasně hodil flintu do žita.

V jednom z prvních rozhovorů pro web fchk.cz ses zmínil, že se těšíš na dobrou partu v kabině. Potvrdilo se ti to a s kým si nejvíce rozumíš?
Tým a parta je tady dobrá. Jsou zde kluci starší, kteří kolektiv tmelí. Nejvíc si rozumím, a také nejdéle se znám, s Márou Krátkým. On přišel do Teplic ve stejnou dobu jako já. Pojí nás společné přátelství a trvá dodnes.

Zabydlel ses i v samotném Hradci Králové? Kde je „tvoje“ místo?
V Hradci bydlím teprve asi 14 dní, takže tady ještě úplně rozkoukaný nejsem. Ale už si nemusím dávat do navigace cestu ze stadionu domů (směje se). Hradec Králové postupně teprve poznávám.

Jsi na východě Čech sám, nebo s přítelkyní?
Zatím sám. Přítelkyně dodělává vysokou školu v Ústí nad Labem. V květnu by měla dodělat magistra, takže budeme se o všem bavit až pak.

Prozraď nám něco víc ze svého soukromí?
S přítelkyní Bárou jsme již nějaký ten rok a rok spolu nyní bydlíme. Hrozně rád sportuji a mám to asi v rodině. Můj táta je takový soutěživý člověk a od mala se všichni, tedy i s bráchou, předháníme, kdo v čem bude lepší. To trvá dodnes. Třeba v tenise, to jsou kolikrát zápasy na život a na smrt. Jsme soutěživá rodina. Možná mi i toto pomohlo v tom, že jsem vítězný typ a nechci nikdy prohrát.

Zmínil si bráchu, že jste spolu začínali ve fotbale. Jak je na tom on dnes?
Byl také v Teplicích a hrál tam dorosteneckou ligu, ale pak mu to nevyšlo. Pak hrál krajskou soutěž v Lounech a nyní je doma v Domoušicích, kde jsme začínali. Hraje A třídu, což na takovou vesnici není úplně špatná soutěž. Nějaký čas tam trénoval áčko i náš táta, takže je to takový rodinný tým. Možná, až někdy pověsím profesionální kopačky na hřebík, zahrajeme si doma v jednom týmu.

Jaké jsou tvoje koníčky?
Tím, že ještě studuji vysokou školu v Praze, času moc nemám. Ale jak jsem řekl, asi mám rád všelijaké sporty, tenis, florball, v zimě hokej. Ten jsem hrál asi devět let jako kluk, takže jsem i vášnivý hokejista. Když je čas, rád se odreaguji sportem.

Jak je těžké spojit vysokou školu s profesionálním sportem?
Není to nic jednoduchého, ale když člověk chce, tak to musí jít. Studuji soukromou školu PALESTRA (Vysoká škola tělesné výchovy a sportu) a mám v ní individuální plán. Všichni mně vycházejí vstříc, za což jim i touto cestou děkuji.

Jak si zmínil, tvoji zálibou jsou i ostatní sporty. Minulý týden si jel se svými spoluhráči cyklistický závod v okolí Hradce Králové. Celkem bylo v plánu přes 60 km, dal si je celé? Přeci jen, akce byla den po utkání s Varnsdorfem …
Zrovna cyklistika není můj šálek kávy, ale akce byla v rámci klubu, mám je rád, tak jsem se ho zúčastnil. Samozřejmě závod 62 km ani ne 24 hodin po zápase není optimální, takže jsme se domluvili na ujetí určité části a po nějakých kilometrech jsme to sekli zpět na stadion.

Máš nějakou přezdívku?
Asi Urmič. Ale ještě Mára Krátký se Šváňou (Petr Schwarz) mi říkají Bulbasauer (směje se). To je jeden Pokémon, na kterého jsem si jako dvanáctiletý kluk hrál při jedné střílečce a Mára to na mě v kabině prásknul.

Na svém kontě máš 14 prvoligových startů. Fotbalista tvého typu má určitě velkou touhu, rozšířit svoji sbírku utkání v nejvyšší soutěži … Co pro to všechno uděláš?
Nejdřív postoupit s Hradcem a udělat tady další starty a pak se uvidí, co dál. Samozřejmě, letošní postup není úplně v našich rukách. Je to spíš o Příbrami. Já ale říkám, že když nyní vyhrajeme všechny zápasy, postup je reálný. Uvidíme.

Tento rozhovor vzniká mezi utkáním s FK Olympia Praha (úterý 24. 4. 2018) a MFK Frýdek Místek (neděle 29. 4. 2018). Pojďme si soupeře postupně rozebrat. Nejprve tedy tým z Prahy …
Přiznám se, že o tomto týmu jsem nevěděl vůbec nic. Nikdy jsem proti nim nehrál, takže pro mě to byla naprostá novinka. Ano, viděl jsem sestřih z jejich utkání, ale to bylo spíš o Příbrami, na kterou jsme se připravovali a poté na vlastní oči během domácího utkání. Zajímavý tým, který se prezentuje hlavně zahraničními hráči, takže jejich styl fotbalu je malinko odlišný od toho našeho. Jsem rád, že jsme je porazili.

… a MFK Frýdek Místek?
S nimi jsem hrál asi dvakrát a tuším, že vždy vítězně. Oni sice hrají již nějaký čas na konci tabulky, ale ve druhé lize není lehkého soupeře a všichni bojují na hranici svých možností. Oni tuplem, když hrají o záchranu. Poslední výsledky nemají vůbec špatné, bodují a určitě nás čeká těžký zápas. Viz včerejší kolo s Příbramí (pozn. Frýdek Místek vyhrál 2:1).

Děkuji za rozhovor a ať se ti daří.