Při konverzaci s fanouškem odjinud ta otázka dřív nebo později zákonitě padne: Proč se hradeckým fotbalistům říká Votroci? Ta přezdívka zní hanlivě, ale obyvatelé města pod Bílou věží se k ní hlásí, často i s hrdostí. Odkud se přízvisko vzalo a proč se uchytilo právě v Hradci?

Analýzu původu tohoto slova přinesl lingvista Václav Machek v Naší řeči, odborném časopise Ústavu pro jazyk český Akademie věd, v roce 1951. Profesor Machek téměř vylučuje, že by měl votrok významově cokoli společného s otrokem, tedy knižně rabem (latinsky sclavus), protože v době, kdy se v českých zemích vyskytovalo otroctví, nemělo stejnou podobu jako například ve starém Římě.

„Lze říci, že v nynější době slovo otrok ve významu ‚rab‘ zná český lid jen skrze školní výchovu, neví však nic o tom, že někteří lidé s otroctvím spojují špatné vlastnosti (pokrytectví, lstivost, hrubost) a špatné návyky,“ namítá Machek. „Našemu lidu otrok znamená jen raba, člověka rabsky poddaného pánovi. Kdyby tedy toto východočeské votrok znamenalo vlastně raba s nízkými vlastnostmi, musili bychom věřiti, že ten význam se mezi lid dostal nedávno z naukové literatury. To však je svrchovaně nepravděpodobné. A kdyby ten význam byl v lidu bez původu literárního, bylo by to tím podivnější! Také naprosto nelze mysliti na to, že by se tato ‚nadávka‘ byla udržela z té staré doby, kdy u nás bylo ještě otroctví,“ píše.

Kořeny východočeského votroka pak profesor Machek hledá v Polsku: „Slovo otrok mělo v nejstarší době i druhý význam: chlapec, mladík (nedospělý). Je důležité, že ten význam má dosud i v sousední polštině: znamená tam ‚chlapec, výrostek, mládenec, syn‘; otroczyca je ‚dcerka, dívčina‘ a užívá se toho slova i hanlivě o mužském (Karłowicz, Slownik gwar polskich III, 484),“ vysvětluje. „Tyto polské významy i polské zhrubění významu jsou pro nás poučné. Naše východočeské votrok nebude nic jiného než stejný případ jako v sousední polštině: není to ‚sclavus, rab‘, ale pouze ‚kluk‘ nebo ‚chlap‘ v zhrubělém pojetí.“

Jak vzniklo slovo otrok ve významu kluk ve staročeštině a polštině? Také pro to má profesor Machek vysvětlení. Ocitujme si je přesně a podrobně: „Poznalo se již dávno, že obsahuje předponu ot-, znamenající odloučení, vynětí, vzdálení od něčeho (vězí v nč. předložce od), a útvar od kořene rek- (který je v stč. řéci, nč. říci ‚vyřknouti‘). Znamenal tedy ‚otrok‘ toho, kdo musí býti mimo rok (= rokování), kdo nemá práva mluviti v miru (t. j. asi obecní radě) ani v jiných závažných jednáních. Tento nedostatek práva mluviti v miru se týkal ovšem jak chlapce za doby nedospělosti (myslet tu na dívky nikoho ani nenapadlo — tím se možná vysvětlí, že nemívá odvozeniny pro dívku a ženu; rovněž se nevztahuje na malé děti: ruské otrok je právě chlapec mezi 7 a 14 lety!), tak i samozřejmě sluhů, nevolníků, rabů (ti práva mluviti v miru neměli po celý svůj stav nesvobody, t. j. zpravidla po celý život).“

O významu by tedy bylo jasno. Votrok je zhrubělý výraz pro kluka, chlapce. Jak se ale stalo, že se tak s hrdostí titulují zrovna Hradečtí?

Nejvěrohodněji působí vysvětlení, které podává historik L. Domečka v Kraji královéhradeckém z 23. 5. 1936. Podle jeho rozhovorů s pamětníky se přezdívka rozšířila ve druhé polovině 19. století a prý k tomu přispěl spor, v němž kdosi žaloval choralistu Emana Fialu za to, že ho právě votrokem nazval. „Byl z toho soud a slavný soudní dvůr se marně snažil žalobce pohnouti ke smíru,“ popisuje Domečka v Kraji královéhradeckém. „A přec p. Fiala při vyhrál, když poprosil neúprosného protivníka o odpuštění těmito slovy: ‚Ale di votroku, snad bys mne nechtěl připraviti do kriminálu...‘ Žalovaný vyslovil své votroku s takovou něhou, že soudce pronesl rozsudek osvobozující s odůvodněním, že přezdívka votroku nemá v Hradci Králové urážlivého smyslu. Vypravuje se, že p. Fiala za šalamounský rozsudek se soudci poděkoval těmito slovy: ‚Děkuji vám! Jste vy to votrok.‘ Tenkrát prý Fiala votroka hlasově tak zbarvil, jako by soudci připínal na prsa vyznamenání.“

Po tomhle sledovaném soudu se pojem Votrok v Hradci a okolí vžil natolik, že se z něj stala přezdívka, k níž se místní dodnes hlásí.