Základní informace


VŠESPORTOVNÍ STADION V MALŠOVICÍCH

Úprkova 473/1, Hradec Králové 9

Současná kapacita: 4500

Slavnostní otevření: 11. května 1966

DVA DOMOVY VOTROKŮ: KOTEL U NEMOCNICE A MALŠOVICKÝ KOLOS

Zamilované hřiště U Nemocnice – a neoblíbený kolos v Malšovicích. To jsou dva dosavadní domovy Votroků, ke kterým už brzy přibude další. Pojďme se ohlédnout za nejdůležitějšími milníky hřišť, na kterých dávaly góly generace hradeckých fotbalistů.

Na nábřeží Orlice stála na počátku dvacátého století jatka. Právě za nimi, směrem k soutoku s Labem, se scházeli fotbalisté SK Hradec Králové: na plácku, který nebyl ohrazený a na němž kůly do země zaražené tvořily branky. První ohradu nechal vztyčit obchodník Jindřich Komárek v roce 1907 coby svůj dar klubu. Díky uzavření hřiště mohli fotbalisté začít vybírat vstupné. Dlouho jim to však nevydrželo – když vypukla první světová válka a přišla nouze, lidé ohradu rozebrali a dřevo použili na otop.

Po válce klub hřiště opět postupně vylepšoval. Investoval sto tisíc korun, zadlužil se, ale 28. září 1919 mohl díky tomu slavnostně otevřít novou tribunu. V dubnu 1930 k ní opět přibyla i ohrada, ovšem fotbalisty začala trápit voda z Orlice. První povodeň se přivalila v roce 1930; ta pouze rozbahnila hřiště. O osm let později bylo hůř... V srpnu 1938 pršelo týden bez přestání a na potocích, říčkách a řekách to bylo znát. Hřiště U Nemocnice se ztratilo v dvoumetrové hloubce, povodeň zaplavila kabiny i byt správce Šece. Když opadla, ukázalo se, že poškodila strukturu tribuny a ta musela být nákladně opravena. Když dal klub stadion zase do pořádku, nevyužívali ho jen fotbalisté – v prosinci 1941 se na zasněženém trávníku objevily dvě ledové plochy; jedna byla k dispozici pro zápasy BK Hradec Králové a SK Hradec Králové, druhá sloužila veřejnosti.

Sotva skončila druhá světová válka, přišla další povodeň. Ta na jaře 1946 na hřišti způsobila ještě větší škody než před osmi lety. O dva roky později se hřiště dočkalo výrazného vylepšení – místo škváry se na něm zazelenala tráva. Ta, snad i kvůli přílišnému vlhku, dlouho nevydržela. K prvnímu ligovému zápasu v březnu 1956 tak Votroci vybíhali opět na škváru. Na ní slavili i historický titul v sezoně 1959/1960.

V té době však již byl ve výstavbě nový stadion, ten současný. O jeho potřebě se začalo mluvit v polovině padesátých let. Staré hřiště U Nemocnice přestalo vyhovovat kapacitou, zázemím a koneckonců i škvárou.

Krajský národní výbor v Hradci Králové tak v roce 1954 vypsal užší soutěž na vypracování „ideového návrhu tělovýchovného a rekreačního střediska“. Byl to bombastický projekt, podle nějž měl v místech, kde dnes stojí Všesportovní stadion, vyrůst komplex různých sportovišť na celkové ploše kolem 100 hektarů.

Hned v první etapě měl přijít na řadu fotbalový stadion s kapacitou 30 tisíc diváků, „který bude mít všechna místa k sezení, šestiproudovou běžeckou dráhu dlouhou 400 metrů, osmiproudovou rovinku pro sprinty, dráhu pro steeple-chase s vodním příkopem dlouhou 3 km a další lehkoatletické disciplíny. Dále zde budou dvě velké tribuny. V západní tribuně je umístěno hygienické zařízení, samostatné treningové místnosti pro zápasníky, rohovníky, stolní tenisty, judisty, šermíře, lehké a těžké atlety a pěkný kuželník. Ve východní tribuně budou jen hygienická a sociální zařízení,“ popisovala Pochodeň, jak by měl moderní stánek vypadat.

Jeho budování se ale protáhlo na delší dobu, než tehdy kdokoli předpokládal. Hradečtí se na něm poprvé představili ve středu 10. srpna 1960, když v přípravném zápase porazili Tatran Hostinné, jenže fotbalový stadion byl poznat jen podle ohraničeného obdélníku trávy s dvěma brankami. Diváci se jinak tísnili na valech z písku navezeného z nedaleké Malšovy Lhoty, kde následkem bagrování vznikl Stříbrný rybník. První mistrovský zápas na zárodku Malšovického stadionu sehrál Hradec o čtyři dny později, když v prvním ligovém kole porazil doma Spartu 4:1. Během další výstavby se ještě Votroci vrátili k Nemocnici, kde se jim i podle jejich vzpomínek hrálo lépe – kvůli kontaktu s diváky a celkové atmosféře.

V květnu 1966 už nebylo vyhnutí a Hradec se stěhoval na Všesportovní stadion. Ten se urychleně dokončoval, aby byl připraven na slavnostní otevření – bezmála šest let poté, co se na něm hrál první zápas. Ceremoniál obstaral dojezd třetí etapy Závodu míru a ještě před ním přátelské utkání Hradce s brazilským týmem Vasco da Gama. Stavební práce nabraly ďábelské tempo: pomáhala armáda, bezpečnost, brigádníci, podniky, školy.

Teprve měsíc před Dnem D, 8. dubna 1966, bylo dokončeno zastřešení tribun. Pak přišla na řadu dvě sociální zařízení pro návštěvníky u západní tribuny a příjezdová komunikace pro závodníky a doprovodná vozidla. V akci Kulový blesk pak obkladači, izolatéři a klempíři Stavomontáží Kukleny dokončili šatnový objekt. Družstvo Malba natřelo podhledy obou tribun. Eram uvedl do chodu rozhlasovou ústřednu na západní tribuně. Totéž okresní správa spojů s ústřednou telefonní. Hrací plochu a pokladny mělo na starosti krajské tělovýchovné zařízení.

Pro snazší příchod diváků a rozložení tlačenice udělali vojáci pontonový přechod u městské plovárny. Největší svízel byla s ochozy pro diváky: přiložit ruce k dílu museli brigádníci ze škol, úřadů, závodů, občanských výborů a samozřejmě vojáci. Vzniklo 3500 míst k sezení, ostatní diváci museli stát na upraveném svahu. Bylo rozhodnuto nedělat provizorní lavice, protože se mělo na výstavbě stadionu plynule pokračovat. Na východní tribuně vyrostlo definitivní zařízení na občerstvení, na západní tribuně byly ambulantní stánky RaJ a Jednoty.

Byl malý zázrak, že 11. května bylo vše připraveno a více než dvacet tisíc diváků sledovalo historicky první měření sil mezi Votroky a Brazilci. Hradec nastoupil v sestavě Paulus (Jindra) – Huml, Pičman, Zelinka (Šonka), Zahálka (Deutsch) – Moník, Silbernágl – Šuranský, Schmidt, Tauchen, Zikán a už ve třetí minutě dal po akci Tauchena se Zelinkou vedoucí gól Schmidt. „Vzpomínám si, že proti nám stála klasika brazilského fotbalu. Ne že by nás vyučovali, ale bylo vidět, že to nejsou ořezávátka. Byli technicky vyspělí,“ loví v paměti obrazy ze zápasu, který skončil prohrou 2:3.

Výsledek však nebyl důležitý; podstatnější bylo, že fotbalový Hradec měl konečně nový domov. I když se na něj nikdo moc netěšil. „U Nemocnice jsme byli v kontaktu s diváky, pro ně i pro nás to mělo větší náboj. Na Všesportovním stadionu když na vás někdo zařval, buď jste ho neslyšel, nebo jste nerozuměl, co křičí,“ srovnává Schmidt. „U Nemocnice jsem se bál i toho chlapa s deštníkem, co tam chodil. Když Pinďa Zikán přestal běhat, hned ho hnal,“ směje se.

Podobně mluví drtivá většina hráčů – také proto se Votroci brzy stěhovali zpátky K Nemocnici: to když se jim v sezoně 1968/1969 přestalo dařit i ve druhé lize. Až do začátku ročníku 1971/1972 pendlovali; většinu zápasů odehráli na starém hřišti, jen několikrát vyběhli na „letiště“ v Malšovicích. Na podzim 1971 procházeli druhou ligou Pod Lízátky, ale když viděli, že bojují o postup, skočili na jaře zase zpátky K Nemocnici.

V tom byl jasně znát vztah trenéra Zdeňka Krejčího ke starému hřišti. Snad proto, že na něm jako hráč vyhrál titul, měl tendenci svoje mužstvo na místo úspěchu vracet pokaždé, když se stal hlavním koučem. Na jaře 1972 takto Votroci i díky čtyřem zápasům odehraným v lepší atmosféře postoupili do ligy. U Nemocnice už ale využívali jen hřiště, jezdili převlečení z kabiny Všesportovního stadionu.

Na tento Krejčího fígl navázal Rudolf Šindler v létě 1980. Když Hradec v posledním kole potřeboval neprohrát s rozjetými Vítkovicemi o více než tři góly, vymohl si trenér (mimo jiné i kvůli iniciativě fanoušků) dočasný přesun do původního domova. Tam pak sedm a půl tisíce diváků dohnalo Votroky k dostačující porážce 0:2. A znovu z toho nakonec byl postup – ovšem první zápas baráže s Teplicemi odehrál Hradec na Všesportovním stadionu, aby bylo možné uspokojit poptávku po vstupenkách.

Hrát na takřka vesnickém hřišti, když nedaleko stojí obrovský stadion, brzy přestalo být udržitelné. V roce 1986 vedení Spartaku rozhodlo, že se zápasy přesunou definitivně do Malšovic. Hradečtí na svém starém hřišti naposledy kopli do míče 2. listopadu 1985, když nasázeli pět gólů brankáři Miroslavu Peltovi a porazili Jablonec 5:0.

Všesportovní stadion se od té doby podstatně změnil ještě třikrát – když se jím v červenci 1997 prohnala velká voda, přesunula se v rámci rekonstrukce kabina domácího týmu na stranu blíž k Orlici. Na podzim 2016 odehráli Votroci první čtyři domácí zápasy v exilu v Mladé Boleslavi, když museli v Malšovicích vybudovat nové zázemí pro VIP hosty a média, o rok později bagry rozebraly západní tribunu.

V roce 2023 by měl Hradec slavnostně otevřít nový stadion...

KDE SE VZALA LÍZÁTKA

Jen málokterý fotbalový stadion v Česku má takové poznávací znamení jako ten Všesportovní v Hradci. Koneckonců, podle originálních stožárů osvětlení dostal i neoficiální jméno – „lízátka“ jsou vidět zdaleka a existovala jen ve dvou exemplářích na světě: v Malšovicích a v Trenčíně.

Ta hradecká poprvé osvítila východočeské derby mezi Hradcem a Slovanem Pardubice v květnu 1975 a dodala přípravnému zápasu atmosféru evropských pohárů. Votroci na konci sezony paradoxně sestoupili do třetí nejvyšší soutěže, a tak měli nejlépe vybavený stadion v národní lize. „Každý soupeř, který k nám přijel, se pod umělým osvětlením ještě víc vyhecoval,“ vzpomíná na efekt novinky obránce Jan Rolko.

Fanoušci si však Lízátka zamilovali. Originální stožáry vznikly podle návrhu Stavoprojektu Hradec Králové (Ing. Morávek a Ing. Škaloud), a povedly se, přestože na jejich výrobu od myšlenky po vztyčení bylo velmi málo času – studie se ocitla na papíře až v roce 1972.

Stožáry jsou vysoké 55 metrů, kruhové osvětlovací panely mají průměr 10,5 metru a od středu hřiště je střed každého z nich vzdálen 106 metrů vodorovně. Z každého z nich svítilo v době výstavby 60–64 svítidel.

Zajímavostí je, že ve stejné sezoně, při utkání s Libercem 17. listopadu 1974 se poprvé rozsvítila také obří informační tabule z Nisasportu Jablonec nad Nisou, která stejně jako stožáry osvětlení slouží dodnes.

Konstrukce lízátek byla nová a relativně odvážná, a tak se vyrobily jen dvě sady. Jedna skončila na Všesportovním stadionu, o druhou projevil zájem Trenčín. Tam také mladší sourozenci hradeckých stožárů dlouho stály, než se tamní AS dočkal nového stadionu. „Díky tomu jsem se tam cítil jako doma – až na tu umělou trávu,“ usmívá se Michal Lesák, bývalý hradecký obránce, který v Trenčíně působil v sezoně 2007/2008.

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Votroci dali všem mládežníkům památeční trička

Sestřih ze zápasu

SESTŘIH: FC Hradec Králové – FK Dukla Praha 2:1

Reportáž

VOTROCI SLAVÍ POSTUP DO FORTUNA:LIGY!