Václav OPLT

Po brankáři sáhla smrt přímo na hřišti

Přesně před 40 lety (9. 5. 1972) došlo ke smrtelnému zranění opory Votroků brankaře Václava Oplta. Ten svému zranění nakonec 11. května podlehl.

Jako by se nic nestalo. Kratičké zprávy v normalizačním tisku, navíc obava režimu z erupce vášní mezi bratrskými národy socialistické vlasti. Proto jen přímí účastníci mohou přiblížit

fotbalovou tragédii, kdy Václav Oplt, talent mezi tyčemi Hradce Králové a otec osmnáctiměsíční dcerky, zemřel v květnu roku 1972 po srážce s útočníkem slovenského Martina.

Šok? To bylo slabé slovo. Na stadionu druholigového Martina zavládlo zděšení. Toho dne, 9. května, šlo o postup. Při duelu týmů z popředí tabulky se hráči domácího celku ZŤS snažili zdolat Hradec Králové a vystřídat jej tak na druhé příčce. V 88. minutě za bezgólového stavu vyslali na polovinu hostů dlouhý přízemní míč, který směřoval do pokutového území. Proti balonu vystartoval Oplt, vrhl se po něm, zachytil jej a setrvačností dojížděl po trávníku.

„Pršelo, trávník byl nacucaný a míč taky,“ vzpomíná Oldřich Rott, tehdy dvacetiletý hradecký záložník, který pak strávil svá nejlepší fotbalová léta v Dukle. Jenže dopředu pádil útočník Martina František Hruška. Následovala srážka, při níž Hruškovo koleno zasáhlo Oplta do srdeční krajiny. Oživování bylo marné „Hruška tam šel skluzem, což mohlo vypadat nebezpečně, ale faul to nebyl. Podobných srážek jsou stovky a v drtivé většině se nestane nic,“ hájí útočníka tehdejší hradecký bek Jan Rolko, byť Opltův nejlepší kamarád ještě z vojny v Dukle Slaný a nerozlučné „dvojče“. „Podle mě mohl Hruška namísto skluzu Vencu přeskočit,“ je dodnes přesvědčený Rott.

Čtyřiadvacetiletý brankář ležel na trávníku bez známek života. Lékařská pomoc přišla okamžitě. Hradecký lékař Jiří Štětina společně s doktorem domácích fotbalistů začali s umělým dýcháním a masáží srdce, za pár minut přijela sanitka. Ta odvezla Václava Oplta do martinské nemocnice, kde se ho ujal primář Ridinger. „Zápas se dohrál, do brány nastoupil náš druhý brankář Honza Janáček a plichtu jsme udrželi. Jenže na fotbal už nikdo nemyslel,“ přibližuje Rolko. Autobus s hradeckými fotbalisty tehdy dlouhé hodiny čekal před nemocnicí.

Všichni chtěli vědět, co je a co bude s jejich brankářem. Teprve před půlnocí se vydali na cestu domů. „Předtím jsme postávali před nemocnicí, bylo nám hrozně, žádné zprávy jsme neměli. Až vyšel ven náš trenér Zdeněk Krejčí, co se v roce 1960 jako hráč podílel na jediném hradeckém titulu. Říkal, že Vašek má zástavu srdce, takže mu lékaři moc nadějí nedávají. A i kdyby se probral, nebylo by to prý na hezký život, protože mu začal odumírat

mozek,“ smutní při vzpomínce Rolko, otec nynějšího mladoboleslavského stopera Adriana Rolka.

Definitivní konec nastal 11. května před sedmou hodinou ranní. „Při dopoledním tréninku nám to na hřišti přišli říct výboři. Ta hrozba mezi námi byla, ale pořád jsme doufali, že nějaká naděje existuje. Jenže v tu chvíli se vytratil i poslední pramínek... Bylo to, jako kdyby mi umřel brácha, byli jsme fakt velcí kamarádi. Já byl ještě svobodný, a když chtěli jít Vašek s Petrou do kina, hlídal jsem jim dcerku, chodil k nim na obědy, protože jsem bydlel na ubytovně. Měli jsme krásný vztah,“ pokyvuje hlavou Rolko. „Leccos už jsme tušili, ale když nám na to na hřišti řekli, bylo to hrozné... Obrovská rána. Když vám při zápase umře spoluhráč, tak je to příšerné. U blbého fotbalu... Netrénovali jsme a šli se opít,“ chmuří se Rott. Tísnivé mlčení v šestsettrojce Ještě mezi tím, den po utkání, mířila do Martina šestsettrojka. Za volantem byl předseda klubu Václav Štětka a uvnitř brankářovi rodiče s Petrou Opltovou, manželkou hlavní postavy smutného příběhu. „Od pana Štětky jsem věděla jen to, že je Vašek vážně zraněný, víc nic,“ vybavuje si Petra Janková Opltová. „Vpředu vedle předsedy seděl Vaškův tatínek, vzadu já a maminka. Pořád jsem si myslela, že Vašek žije, vezla jsem mu fotografii Gábiny. Cestou bylo pořád takové tísnivé ticho, tak jsem tchyni řekla – maminko, že nám Vašek neumře? A v zrcátku jsem spatřila, jak se po mně pan předseda podíval takovým zachmuřeným pohledem, takže jsem začala tušit to nejhorší.

A když jsme přijeli do nemocnice a já viděla, jak se všichni tváří, bylo mi to jasné. Pak už byly jenom slzy...“

Tehdejší informovanost veřejnosti byla mizivá, kromě strohých zpráv o celé události se toho čtenář příliš nedozvěděl. Některé deníky, zejména slovenské, zřejmě v zájmu nerozborného přátelství dokonce přišly s verzí, že Oplt zem��el poté, co chytil na prsa prudce vystřelený míč. A jelikož měl nemocné srdce, došlo k zástavě. „To tedy byla hloupost. Navíc jsme už tehdy absolvovali pravidelné prohlídky a Vašek měl srdce jako zvon,“ mávne rukou Rott.

Mužstvo a vlastně celý Hradec Králové musely zvládnout ještě jednu truchlivou událost – poslední rozloučení s Václavem Opltem. Dne 17. května zaplnily hradecké Eliščino nábřeží tisíce lidí. „Bylo to strašně smutné, chlapi se nestyděli za slzy. My hráči jsme stáli

u rakve, všechno probíhalo ve strašném horku a jeden nebo dva kluci omdleli,“ líčí Rolko.

Razítko v srdci až do smrti Ještě jeden muž v příběhu chybí. Žije v Bánovcích nad Bebravou, slovenském okresním městě nedaleko Trenčína, a jmenuje se František Hruška. „Od té doby na to myslím téměř denně a ze všeho nejraději bych, kdyby se ten den vrátil. Už bych do toho skluzu nešel. Trápí mě to pořád, úmysl v tom rozhodně nebyl,“ hlesne dvaašedesátiletý bývalý fotbalista do sluchátka. Vyhledal někdy později Petru Opltovou, zkusil sehnat její telefon? „Abych jí vyjádřil lítost? Ne, to jsem neudělal, nechtěl jsem jitřit rány. Nemyslím, že by to bylo vhodné. To razítko ponesu v srdci až do smrti. Ona také, ale já bych jí situaci neulehčil,“ myslí si i dnes někdejší útočník Martina a poté ještě druholigového Třince.

Kdo si ještě na Václava Oplta, brankáře, který měl obrovskou zásluhu na tehdejším postupu Hradeckých do první ligy a jenž by nejspíš skončil ve Spartě či Slavii a možná i v reprezentaci, dnes vzpomene? Všichni, kteří jej znali. A také žáčci, kteří každoročně hrají turnaj pod jménem Memoriál Václava Oplta v jeho rodném Bakově. Tam je i pochovaný, odpočívá v rodinné hrobce.

Autor: Jiří Jakoubek, Lidové noviny

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Lvíčata hrála v Malšovické aréně před rekordní návštěvou

Aktuální zprávy

Votroci se vrací do Malšovické arény, v neděli přivítají Karvinou

Mládež - reportáž

Dorost složil Admiru 3:0. Hattrickem se blýskl Binar