Jean-Claude BARTÁK

Fotbalový bohém Jean-Claude Barták vzpomíná na Hradec

Bývalý prvoligový hráč, jehož matka je Francouzka, nyní žije v Mladé Boleslavi. Ve světě kopané se už nepohybuje, občas se projede na kole. Přestože dnes žije v Mladé Boleslavi, na Hradec Králové jen tak nezapomene. Nejenže zde Jean-Claude Barták vyrůstal, ale strávil tu i několik let své fotbalové kariéry.

Narodil se 17. prosince 1947 v Hradci Králové. Fotbal začal hrát v žácích ve Slovanu Hradec (nyní Slavia HK). Poté byl ve Spartaku. Vojnu absolvoval v Dukle Písek. Následoval návrat do Hradce. Barták nastoupil hned do prvního mužstva „votroků", kde se potkal s fotbalisty zvučných jmen (Jindra, Huml, Tauchen, Schmidt, Zikán, Kománek, Fišer a další). Postupem času dostával méně příležitostí, a tak odešel do Pardubic, kde dokazoval, že fotbal hrát umí.

Díky tomu po krátké době přešel do pražské Slavie. Tam nastupoval pravidelně a skóroval třeba i v derby se Spartou. V roce 1973 se jeho kariéra zasekla, neboť se nevrátil s výpravou Slavie z pohárového zápasu v Curychu. Přijel až za několik dní. Z kádru byl přeřazen do B týmu. Tento případ se řešil na nejvyšších stranických místech ČSTV. Jelikož se následně ozvala Mladá Boleslav a vytvořila mu dobré podmínky, Barták tam zakotvil. V historii klubu se stal čtvrtým nejlepším střelcem (54 gólů), končil tam až v roce 1983. Ve městě automobilů však žije dodnes a je tam spokojen.

Po matce zdědil hravost, vitalitu i vzhled. Po celou dobu kariéry bavil svými kousky diváky. Mezi fotbalisty a kamarády byl oblíben pro svoji přátelskou a bohémskou povahu.

Mladší generaci jméno Jean-Claude Barták asi nic neřekne, ale pamětníci si určitě vzpomenou na vaše léta strávená na fotbalových trávnících v Hradci Králové. Jak na toto období vzpomínáte?Samozřejmě jenom v dobrém. V šedesátých letech se dnešní Slavia jmenovala Slovan a my jsme tam hráli na škváře. Začal jsem zde hrát za žáky, stále mám hezké vzpomínky na kluky, jmenovitě na Kacálka, Vodičku, Prošvice, Daška, Frýdka či Štefana. Vzpomenu si i na své první trenéry Hašana a Špidlena. V roce 1965 jsem pak přestoupil do ligového dorostu Spartaku, kde jsem hrával již s kvalitnějšími fotbalisty. Rád zavzpomínám na Přikryla, Franka, Elišáka, Vycpálka, Živnůstku, Kosíka, Vondrouše a další. Tehdy nás trénoval báječný pan Zilvar. V A týmu jsem po vojně hodně získal od zkušených Tauchena, Zikána či Kománka. V mužstvu jsme zažili spoustu legrace. V té době jsme dostávali tři stovky za vyhraný zápas.

Nemrzí vás, že jste toho jako talentovaný a rozený Hradečák ve městě pod Bílou věží moc neodehrál?Vůbec ne, prostě to tak bylo a s tím se už dnes nic neudělá. Přednost dostali jiní a já tím pádem stál. Projevily o mě zájem Pardubice, tak jsem tam odešel. Byl tam kvalitní hráčský kádr a mně se herně dařilo. Byl jsem spokojen.

Byl po odchodu z Hradce ještě někdy zájem, abyste se vrátil domů?Protože jsem se v Pardubicích chytil a pravidelně hrál, zájem ze strany Hradce samozřejmě byl. Z mé strany už ovšem nebyl zájem. Pardubice se ke mně zachovaly dobře a hned po příchodu mi přidělily byt 3+1, což pro mě v Hradci bylo nemožné.

S kterými známými fotbalisty jste se setkal během ligového angažmá v pražské Slavii?Potkal jsem se tam s trenéry Linhartem, Vytlačilem a Jarešem. Z hráčů to byli Stárek, Zlámal, Biroš, Luža, Mareš, Cipro, Smolík, Klimeš, Bouška, legenda Franta Veselý a samozřejmě i jiní.

Fotbal je pro vás stále fenomén a celoživotní láska. Chodíte pravidelně v Mladé Boleslavi na ligu?
Na zápasy chodím nepravidelně, spíše si vybírám podle atraktivnosti soupeře. Mám spoustu jiných zájmů. Když je třeba dobré počasí, jedu někam do přírody s partnerkou na kole.

Měl jste někdy ambice a nabídky stát se trenérem nebo jinak působit ve fotbalu?Samozřejmě, někdy jsem o tom uvažoval, ale upřímně říkám, že časem a osobními fotbalovými zkušenostmi jsem nabyl přesvědčení, že jsem se pro to nenarodil. Od této myšlenky mě zrazovaly neustálé boje mezi hráči, trenéry a funkcionáři. To člověka musí zákonitě ničit. Když chtějí celý život jen bojovat, tak ať bojují. Já si svůj život představuji jinak. Jsem jiného ražení.

Proč jste poměrně brzy skončil dobře rozjetou ligovou štaci v pražské Slavii?Konec této mé lepší kariéry jsem si zavinil sám. Prostě mi nedošlo při mém mládí, v jaké společnosti žiji. V roce 1973 jsme odjeli na pohárový zápas do Curychu. Přijela tam za mnou matka, která v té době již žila ve Francii. Chtěla, abych s ní odjel a emigroval. Odpojil jsem se od výpravy Slavie a odjel s matkou do Bernu na hotel, kde jsem se pak ale rozhodl, že se vrátím do republiky. Rozhodování bylo psychicky náročné a na čas to narušilo mé vztahy s matkou. Dnes je vše v pořádku, naše vztahy jsou již dlouhá léta v naprostém pořádku. Do Francie za ní jezdím rád. Mohl bych tam i být, ale jsem už zvyklý žít tady. Když jsem měl tehdy odjet s matkou do Toulonu, hrála se tam druhá liga. Měl jsem tam vše připravené, ovšem musel bych rok stát. Tenkrát byly takové dohody. Velice jsem potom obdivoval Kubíka s Knoflíčkem, protože šli vlastně do neznáma a muselo jim být všelijak.

Co hradeckým fanouškům řeknete na závěr?Za největší raritu své fotbalové kariéry považuji to, že jsem od vojny v roce 1966 až do roku 2000, kdy jsem s fotbalem skončil, hrál ve všech soutěžích od IV. třídy až po I. ligu. Zdravím všechny kamarády z fotbalové branže Láďu Škorpila, Frantu Vodičku, Edu Schmidta, Bohouše Novotného a spoustu dalších, s nimiž jsem se za dobu působení v Hradci potkal.

autor: Miloslav Trávníček