Co teď děláš?

Během nouzového stavu nic, koronavirus všechno zabrzdil. Předtím jsem pomáhal kamarádovi v jedné firmě v Brně. Staral jsem se mu o lidi, aby chodili na pracoviště, aby dodržovali pracovní dobu, zařizoval jsem jim bydlení a podobně. Teď nemůžu dělat nic.

Chybí ti fotbal?

Samozřejmě. To je jasné. Ale sám jsem teď začal cvičit a cítím, že mi koleno natéká. Myslím si, že už to nemusí být úplně dobré nikdy.

Kdy jsi tohle pochopil? O návrat ses snažil dlouho a opakovaně...

Pořád jsem si říkal, že tohle zranění přišlo naposled. Když to ale bylo pošesté za šest let, došlo mi, že něco je špatně. A dospěl jsem k tomu, že bych byl rád, kdybych i v budoucnu mohl fungovat normálně jako člověk. Rád bych si ještě rekreačně zasportoval, takže jsem pochopil, že bude lepší, když fotbalu nechám.

Poslední zápas ve FORTUNA:NÁRODNÍ LIZE sis za Hradec připsal v září 2018 v Jihlavě, ale po čtvrthodině sis přetrhl vaz. Tehdy sis ještě nemyslel, že to bude tak zlé?

To ne. Ještě jsem se i vrátil, dal jsem gól v poháru (v Letohradě v srpnu 2019 – pozn. red.), nastupoval jsem za béčko... Myslel jsem si, že to bude dobré. I když jsem už cítil, že koleno stoprocentní není. Góly mě povzbuzovaly, cítil jsem se líp, ale zároveň jsem věděl, že na kolenu je potřeba ještě pracovat. Taky se to po měsíci projevilo, když už byla únava velká. Utrhl jsem si to znova. To bylo nejhorší.

Souběžně s tebou se po stejném zranění vracel Michal Trávníček. Pomáhalo ti, že jste byli dva?

Určitě. S Travasem to bylo super. Je jasné, že když jste na to dva, utíká to líp, líp se trénuje...

Když sis přetrhl vaz pošesté, byla to poslední kapka, nebo ses ještě chtěl pokusit o návrat?

Už v tu chvíli jsem měl tak smíšené pocity... Bylo toho hodně, hned mě napadlo, že s fotbalem přestanu. Předtím jsem si každý rok opakoval, že to je naposledy, ale v tu chvíli se to ve mně zlomilo. Už toho bylo hodně, došlo mi, že něco je špatně. Musel jsem to udělat pro svoje zdraví i pro psychiku. Byl jsem dole. Sečetlo se to a vyšlo mi, že musím skončit.

Kdo byl pro tebe psychickou oporou?

Rozhodně mi nejvíc pomáhala moje máma. Kamarádi taky.

Bavil ses s doktory o možných příčinách toho, že se ti stejné zranění opakuje?

Moc ne. Když jsem šel na první operaci, doktor mi řekl, že sedmi z deseti lidí se to samé stane i na druhé noze. Říkal jsem si, že buď to bude tak, nebo tak. Nevím, jestli to mám vyhodnotit tak, že mám pro to nějaké předpoklady, nebo je to blbá náhoda. Snažil jsem se nosit vložky, chodil jsem na nějaké stability, protože jsem měl větší zátěž na patách než na špičkách, a stejně se to stalo znovu. Asi to takhle má být – život ti naservíruje různé věci. Samozřejmě mě mrzí, že fotbal nemůžu hrát, protože ho miluju, hrál jsem ho od sedmi, ale už jsem s tím smířený. Nedá se nic dělat. Můžou tě potkat horší věci než to, že musíš ukončit kariéru. Třeba se jednou vrátím jako trenér, ale teď mi prospělo to, že jsem si mohl odpočinout od stresu a vyčistit hlavu. Cítím se psychicky o dost líp.

Jak se k tobě chovali spoluhráči?

Byli super. Povzbuzovali mě, pomáhali mi. Doteď si s nimi píšu, Hradec sleduju. Chystal jsem se přijet na nějaký zápas, pak do toho zasáhl koronavirus. Čekám, jak to bude dál, ale zastavit se na Malšáku chci. Mám na Hradec jen pozitivní vzpomínky.

Jaké máš plány do budoucna?

Ani nevím. Jak jsem říkal, nouzový stav všechno zabrzdil. Mám pár věcí, které bych chtěl rozjet, ale uvidíme, jak to bude. Jednou z nich je to, že jsem si udělal kurz na stříhání, s několika kluky bychom chtěli rozjet barbershop. Mám hodně známých ve fotbale, nemuselo by to být špatné. Bavilo by mě to. Uvidíme, jak se vyvrbí situace, z padesáti procent to máme přichystané.