Kristian Zbrožek: Musíme být pro soupeře nechutní

29. 12. 2019   |   FC Hradec Králové
Na přelomu roku opět přinášíme nejlepší rozhovory, které vyšly na podzim v Černobílém gólu. Začíná Kristian Zbrožek, který byl po letech ve Varnsdorfu po svém letním příchodu do Hradce překvapený, jaké mají Votroci zázemí. „Musíme si toho všichni vážit a odevzdávat maximum. Varnsdorf byl velká škola, byli jsme jako rodina. Chci, aby to podobné bylo i tady – abychom byli pracovití a pro soupeře nechutní,“ říkal energicky stoper.

Jak se ti líbí v Hradci?

Líbí. Je to krásné město, zabydleli jsme se rychle a v týmu taky všechno klape. Vyrůstal jsem v Praze, mám ji rád a Hradec se k ní hodně blíží. Je tady všechno, navíc je všude blízko. Do deseti minut jsem autem kdekoli, to je oproti Praze výhoda. Tam cestuješ přes město hodinu kvůli pěti minutám a pak zase hodinu zpátky.

Na tiskové konferenci před sezonou jsi říkal, že jsi po letech ve Varnsdorfu byl překvapený, kolik lidí pracuje v klubu. Jak si zvykáš na tohle?

Ve Spartě jsem už vnímal to, že jsme měli naprostý luxus. Měli jsme všechno, ale nevážili jsme si toho. Pak se člověk oklikou dostane do Varnsdorfu, kde dělají celý klub dva lidi. I my, starší hráči jsme se zapojovali.

Do čeho?

Pomáhali jsme, když se něco řešilo. Pomáhali jsme si mezi sebou, když někdo hledal bydlení nebo servis auta. Tady funguje dost lidí, na každou práci je člověk, který ji dělá na sto procent. To mě baví a hrozně si toho vážím. Myslím, že bychom si toho měli vážit my všichni hráči. Vy pro nás odvádíte maximum, my bychom to měli odvést na hřišti. Přál bych hodně lidem, aby na chvíli šli do Varnsdorfu a pak zpátky.

Je to taková škola?

Když budu mluvit za sebe, myslel jsem si, že Pražák přijde na vesnici a pak bude hrát za Real Madrid. To jsme si mysleli všichni. Kdo tam přišel a nedokázal to skousnout, za půl roku byl pryč. My, kteří jsme to zvládli a byli jsme tam dlouho... Teď si vážím toho, že mám čtyři tréninková trička na týden. Tam jsme měli dvě. Prala nám je paní, ale třeba nebyl prášek, nebyla aviváž. Nechci Varnsdorf shazovat, měli jsme tam všechno, klub funguje, ale detaily byly jinak. Těžké podmínky, samozřejmě záleží na penězích. Makali jsme, nevymlouvali jsme se na to, že nemáme tohle nebo tamto, ale je to dobrá škola.

Ve Varnsdorfu se nehraje dobře, má bojovný tým. Vychází to podle tebe z podmínek?

Určitě. Na tom to bylo stavěné. Byli jsme parta, rodina... Na hřišti, když jeden nemohl, byl tam druhý. Když nemohl druhý, zastoupil ho třetí. Soupeřům se proto s Varnsdorfem hraje špatně. Tohle nás zdobilo a chtěl bych, aby to zdobilo i nás v Hradci – abychom byli pracovití, nechutní pro soupeře, aby si člověk říkal: Jedeme do Hradce, na ně neumíme. Chci, abychom byli jedna rodina, abychom o sobě s klukama věděli. Tak můžeme dotáhnout Hradec tam, kam patří.

Tohle přesvědčení je jedním z důvodů, proč jsi do Hradce přišel. Jak toho chceš dosáhnout?

Myslím, že se nám to daří. Kabina je pospolu, víc si povídáme. Zjišťujeme věci o sobě, o rodinách, scházíme se. Když o někom vím, co dělá, co ho baví, můžu se na něj spolehnout i na hřišti. Takhle si k sobě musíme najít cestu a vytvořit rodinu. Není to jednoduché, nejde to za měsíc, ale tady to jde dobrou cestou.

Jak ses z pohledu hráče Varnsdorfu díval na Hradec jako na soupeře?

Vždycky jsem měl respekt. Před všemi soupeři musíte mít pokoru, díky ní se dokážete vyhecovat k výkonům, které máme předvádět. Abyste vytvořili tým bojovníků, musíte přivést charakterově dobré hráče, kteří chtějí za mužstvo bojovat. Musíme chtít bojovat za Hradec. Hradec jsem vždycky viděl jako tým, který patří nahoru, hraje o postup. Když jsem sem dostal nabídku, byl to obrovský krok dopředu. Mám obrovskou motivaci dokázat, že vedení neudělalo chybu, když mě chtělo.

V mládeži jsi prošel Bohemkou, Slavií, Spartou, pak jsi šel do Boleslavi. Jak ses pak dostal do Varnsdorfu?

To je na dlouho. Ale když jsem byl v Boleslavi, řekli mi den před koncem přípravy, že mám jít do Varnsdorfu. A kdybych nechtěl, že si mám něco hledat sám. Na konci přípravy vás málokdy chce někdo zkoušet. Přišel jsem do Varnsdorfu, říkal jsem si, že to je na půl roku a pak půjdu do Realu Madrid. Byl jsem namistrovanej Pražák. A realita byla taková, že jsem tam našel lidi oddané klubu, spoustu kamarádů, rodinu, a pak se stalo to, že jsem tam byl rok, dva, tři, složil se tam skvělý tým, který neskutečně valil a vlastně jsme byli na postup. Proto jsem tam zůstával.

Jak došlo k tomu, že jsi v mládeži prošel třemi velkými pražskými kluby?

Začal jsem náborem na Bohemce, kousek odtamtud jsem bydlel a tatínek mě tam vzal. Odmalička jsem hrál na plácku. Pak jsem se na Bohemce sešel s trenérem, se kterým jsme se úplně nepohodli, a na nějakou dobu jsem skončil s fotbalem. Tátovi to bylo líto, tak mi to domluvil přes nějaké známé ve Slavii. Bál jsem se tam ukázat, ale nějak jsem je zaujal. Byl jsem tam v žáčcích, ale v té době to bylo takové všelijaké, nikdo nevěděl, co bude. Najednou mě chtěla Sparta, když jsem přecházel ze základky na střední. Neváhal jsem.

A tam to byl jiný svět, ne?

To byl. Už jsme byli na Strahově, hrál jsem v A dorostu s kluky o dva roky staršími. Potkávali jsme se s kluky z áčka, z béčka. Byla to velká jména. Hrál se mnou třeba Martin Zeman, Milan Švenger, brankář Marek Štěch, Pepa Hušbauer... Byla to super léta. Pak jsem šel do Boleslavi, kde mi přislíbili, že půjdu do chlapů.

A jak probíhalo angažmá tam?

Prošel jsem béčkem, to byla třetí liga a bylo to skvělé. Trenér Pepa Hloušek byl kantor, pro mě to byla první hodně velká škola drilu. Na soustředění jsme měli čtyři tréninky denně, začínali jsme před snídaní. Pro nás mladé to byla malá vojna, i trenér tomu tak říkal. Běhali jsme třístovky s medicinbaly metr ve sněhu. To člověka zocelí.

Pak jsi hostoval v Táborsku, ale v Boleslavi sis zahrál i o Evropskou ligu, že ano?

Ano, Táborsko bylo moje první angažmá ve druhé lize. Přišel jsem tam v zimě, na jaře jsem odehrál všechno. Pak si mě stáhl pan trenér Koubek do áčka Boleslavi, bylo nás tam strašně moc. Říkal jsem si, že za čtrnáct dní půjdu zpátky do Táborska. Jenže pak uplynuly dva, tři, čtyři týdny, když si mě zavolali, že zůstávám v kádru. Byl jsem šťastný, prodloužil jsem smlouvu, měl jsem kolem sebe Máru Kuliče, Radka Šírla, Petra Johanu, Adriho Rolka... Neskuteční fotbalisté, kteří mě učili. Strašně moc mi dali. Bylo hodně zraněných, tak jsem najednou začal hrát. Neměl jsem ani jeden ligový start a najednou jsem s Petrem Johanou hrál v předkole Evropské ligy proti Twente Enschede. Pak pana Koubka vyhodili, přišel nový trenér a já jsem šel do Varnsdorfu.

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Víkendový program Votroků

Preview

Proti Žižkovu spoléhají Votroci na fanoušky

Historie

HISTORIE: Pohárová výhra nad Žižkovem za Protektorátu