Jan Kvída: Válečník? Na hřišti to ke mně patří

2. 1. 2019   |   FC Hradec Králové
Seriál rozhovorů z podzimních Černobílých gólů pokračuje povídáním s Janem Kvídou. To vyšlo při zápase s Třincem a stoper v něm mluví třeba o své povaze válečníka nebo o boxu, kterému se začal věnovat v Příbrami.

Už dvakrát v této sezoně dohrával zápas s obvázanou hlavou. Jan Kvída je bojovník, který na hřišti vypustí duši. Také proto se rychle stal oblíbencem hradeckých fanoušků. „Když jdu na hřiště, myslím jen na to, že chci vyhrát. A udělám pro to všechno,“ říká odhodlaně sedmadvacetiletý stoper.

Čekal jsi před sezonou, že po deseti kolech budeš mít odehraných osm zápasů v základní sestavě?

Abych řekl pravdu, před sezonou jsem ani nevěděl, co bude. Takže kdyby mi tohle někdo řekl, nevěřil bych tomu. Určitě jsem v to doufal a dělal jsem pro to všechno. Trenér mi dal důvěru, snažím se mu ji splatit, co nejlíp to jde. Snad je víceméně spokojený.

Důvěru sis musel vybojovat, že ano? Do přípravy ses zapojil až na soustředění.

Přijel jsem na soustředění, u týmu byl nový trenér, ale s ním jsem se znal. V tom až takový problém nebyl. Vybojovat jsem si to ale musel. Ve finále jsem měl trochu štěstí, že se Kuba Martinec v prvním zápase zranil. Zvládl ho dobře a myslím, že v dalším by zase nastoupil on s Plášou. K fotbalu to ale patří – já jsem musel být připravený, a když jsem šanci dostal, abych ji využil. To se mi snad povedlo.

Čím sis ze svého pohledu získal místo v základní sestavě?

To je spíš otázka na trenéra. Já jsem se snažil v každém tréninku a v každém zápase dělat to, co chce, abych mu důvěru splatil.

Před sezonou se hodně opakovalo, že v kabině chybí lídr. Pomohly ti předpoklady k tomu, aby ses jím stal?

Tahle role mi nevadí, ale taky si na ni zvykám. Snažím se mluvit na hřišti i v kabině, trenér má možná ještě trochu jiné nároky... Snažím se to plnit, ale někdy to ještě asi není podle jeho představ.

V čem má jiné nároky?

Dám příklad. Když jsme prohráli v Chrudimi, on čeká, že lídr v kabině vstane a řekne: Nic, jede se dál. Snaží se tým motivovat. Ze začátku jsem tohle neuměl, teď se snažím. A nemyslím si, že tohle dělám jen já. Milan Černý, Radim Ottmar, Láďa Martan tuhle roli plní taky. V tomhle se naše kabina zvedá.

Tobě po porážkách moc nejdou z pusy slova, že se nic nestalo a jede se dál, že ne?

Nejde mi to přes zuby. Prostě se prohrálo, a ještě jakým stylem. Třeba ve Varnsdorfu nám zápas vůbec nevyšel, já jsem ani nehrál, takže bylo těžké, abych si stoupl a říkal něco klukům. S Chrudimí jsem špatně rozehrál balon a dostali jsme z toho gól, taky to pro mě nebylo lehké. Ale po téhle druhé porážce už to tam bylo víc.

Jak si dělíš na hřišti role s Jakubem Martincem, který se na mladého hráče také nebojí mluvit?

Kuba má všechno před sebou a tuhle roli bude jednou plnit úplně fantasticky. Je mu dvacet let a už teď se snaží. Když mně bylo dvacet, nikdo ode mě nic nečekal, všichni mi jen říkali, že ten druhý to bude řídit a já mám jenom hrát. To bylo špatně. Vždycky jsem měl sklony mluvit a všichni mi říkali, ať mlčím a nechám to na tom druhém. Z Kuby ale jednou bude velký stoper.

Na postu sportovního manažera působí v klubu Pavel Krmaš, se kterým jste měli individuální pohovory. Jak moc vám jako stoperům pomáhá, že vám radí člověk, který hrál na téhle pozici osm let v Německu?

Je to pro nás super. Hrál v Bundeslize, nás si bere bokem, říká nám o hře stopera. Vidí naše chyby, nedostatky, a pomáhá nám je odstranit. Já jsem proti němu ještě hrál – když se vrátil do Hradce do druhé ligy, nastoupil jsem proti němu na postu středního záložníka. Byl jsem s ním v jednom kuse v hlavičkovém souboji a vždycky jsem dostal pořádně naloženo.

Je i na Zdenkovi Frťalovi znát, že byl obránce?

Na něm i na Jirkovi Sabou je znát, že ve své době hráli od podlahy. Snaží se to na nás přenést a já myslím, že to má něco do sebe. Trenér Frťala se nás snaží motivovat, že když to nejde fotbalově, půjde to důrazem, běhavostí, a fotbal se pak dostaví. V posledních zápasech se nám to potvrdilo, jen v Chrudimi to nevyšlo. A zrovna tenhle zápas od nás nebyl až tak špatný.

V téhle sezoně ses už prosadil před bránou soupeře – dal jsi dost neuvěřitelný gól v Sokolově...

(směje se) V tom zápase jsem měl asi nějaký otřes mozku, nebo co. Bylo to 2:0, v týdnu před tím nám trenér pouštěl na videu Real Madrid a říkal, že když někdo cítí, že může útočit, ať si zaútočí. Možná jsem byl ještě otřesený, ale řekl jsem si, že vyjedu, a náhodou to vyšlo. V každém zápase to ale zkoušet nebudu.

Nekoukali na tebe spoluhráči – v uvozovkách – jako blázni?

Myslím, že víc lidí koukalo jako blázen. Já taky. Po tom zápase mi psalo hodně známých, kde jsem se tam vzal.

V Sokolově jsi mimo jiné dohrával s obvázanou hlavou a v téhle sezoně to nebylo naposledy. Čemu to připisuješ?

To vůbec nevím. Nikdy jsem takový problém neměl, a teď jsem měl za dva měsíce dvakrát roztrženou hlavu. Poprvé jsem šel sám do souboje a roztrhl jsem si ji o hlavu útočníka, ve druhém případě jsem odhlavičkoval míč a útočník Vlašimi přiletěl pozdě do souboje a srazil mě hlavou. Říkal jsem, že mám poslední dobou hlavu jako skleničku.

Na druhou stranu to přispívá k obrazu válečníka. Pěstuješ si ho?

Asi to ke mně patří. Vypadám tak, na hřišti se tak chovám...

A po prvním zápase sezony v Táborsku jsi z okna kabiny dirigoval pokřik s fanoušky.

Tyhle srandy, hecování, to já mám rád. Když tam na nás začali fanoušci křičet pokřiky, zbláznil jsem se a začal jsem to hecovat taky. Tohle ke mně patří.

Vnímáš, že ses stal jejich oblíbencem?

Cítím, že mě podporují. Občas mi nějaký fanoušek napíše, asi mě mají rádi. Třeba proto, že jsem stejný blázen jako oni.

Znáš slavnou fotku Terryho Butchera ze zápasu kvalifikace MS 1990 Švédsko – Anglie?

Jak byl celý v krvi? Tu fotku znám, jen jsem nevěděl, že to je tenhle pán. Takhle jsem dohrával zápas s Vlašimí, byl jsem taky celý krvavý.

Jaký máš vzor?

V poslední době se mi líbí Sergio Ramos, to je asi nejlepší stoper na světě. Můj nevětší vzor je ale Michael Jordan. Co dokázal v basketbalu... Tohohle člověka uznávám nejvíc ze všech sportovců. Je neskutečné, co pro svůj sport udělal.

Sám hraješ basket?

Občas si jdu zaházet na koš. Ale o Michaelu Jordanovi jsem odmalička četl knížky, proste mi přirostl k srdci. Mám ho rád kvůli tomu, co dokázal.

Jaký máš hlavní doplňkový sport? Tipoval bych tě správně na nějaký bojový?

Moje přítelkyně má fitko, chodím tam s ní. Začal jsem s ní dělat jógu, tam se protáhnu. Jinak mám ale rád box, chodím na tréninky. Snažím se to skloubit s tím, co děláme tady. V Příbrami je trenér, který mě jednou dvakrát týdně vezme na lekci, tam ze sebe vymlátím emoce. Je to zrovna pán, který hlídá pana Starku, takže to je dobrý trenér. (směje se)

Pomáhá ti to ve fotbale?

Mně to kdysi doporučil trenér Csaplár v Příbrami. Řekl mi, že box mě udrží v koncentraci, jsem při něm celou dobu na špičkách. Začalo mě to bavit, už chodím tak dva roky. Vždycky se tam vymlátím a jsem klidnější. Chtěl jsem to praktikovat i dva dny před zápasem, abych se uklidnil na něj, ale je to dost náročné. Asi to nebudu riskovat. Chodím se tam spíš odreagovat, že bych šel do ringu s Tysonem, to asi ne.

Jak častý kontakt udržuješ s bráchou Pepou, který působí v Nijmegenu?

V každodenním. Píšeme si zprávy, on sem jezdí na srazy reprezentace. Vždycky ho rád vidím, pokecáme o fotbale... Je mezi námi šest let, ale vztah máme nadstandardní. Jako malí jsme se pošťuchovali, já jsem byl ten silnější, teď je to naopak. Vrací mi to, ale je to všechno ve srandě. Pomáháme si – když jsem v prvním kole nehrál, hned mi volal, ať si z toho nic nedělám, že šance přijde. Teď zase nehrál on, volal jsem zase já jemu, ať je v klidu.

Pepa zvolil zajímavou cestu kariérou, do Nizozemska šel už v osmnácti. Je to pro něj dobře?

Stoprocentně. Taková šance se jen tak nenaskytne – hraje tam fotbal, naučí se jazyk, vidí, jak to chodí v jiné zemi. Když v zahraničí ještě pár let vydrží, bude se mít dobře. To mu přeju. Měl nabídky z druhé anglické ligy, z Rakouska, teď je ve druhé holandské v klubu, který má ambice vrátit se do první. Odešel v osmnácti a hned se s ním začalo pracovat jinak, než jak by se s ním pracovalo tady. Kdyby tehdy neodešel, možná by teď byl v juniorce Příbrami.

Ty jsi měl kariéru dosud hodně odlišnou od něj, skoro každý půlrok jsi byl na hostování někde jinde. Co ti to dalo a vzalo?

Kdyby mi tehdy přišla nabídka ze zahraničí, asi bych taky byl teď jinde. Tohle mi dalo spoustu nervů, protože jsem byl opravdu každý půlrok někde jinde. V Příbrami mi pořád dávali najevo, že mě tam nechtějí, pořád jsem se obrňoval. Neustále jsem chtěl Příbrami dokazovat, že dělá chybu. Když z ní odešli obránci, museli mě už postavit a já jsem odehrál devět zápasů v první lize v relativním klidu. Najednou koukali, jak to, že jsem nehrál předtím.

Cítíš, že v Hradci se ti kariéra konečně stabilizuje?

Jsem strašně rád, že jsem tady zůstal a nemusel jsem nikam jinam. Z těch hostování jsem už byl nesvůj, v Příbrami jsem v minulé sezoně říkal, že už tam být nechci. Oni mi ale nabídli smlouvu, řekli, že budu mít jinou pozici. Ve druhé lize jsem začal jako kapitán a v sedmém kole jsem seděl na střídačce. Tak jsem řekl: Děkuju, líbilo se mi tady, ale chci odejít. Přišla nabídka z Hradce, tady jsem podepsal smlouvu na dva roky a doufám, že tady dva roky vydržím.

To je tvůj osobní cíl v Hradci?

Chtěl bych si tady zahrát ligu. Je mi jasné, že záleží na stadionu, ale klub FC Hradec Králové do ligy patří.

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Starší žákyně skončily v turnaji o titul na 4. místě

Tisková zpráva

Víkendové výsledky Votroků

Reportáž

Mladí Votroci si na ZŠ Sever zahráli proti trenérům a učitelům