Jak na Karla Urbánka vzpomínáte?

Jenom v dobrém! Strávili jsme spolu hodně času, protože když jsem se vrátil z vojny, neměl jsem v Hradci ani ubytování, takže jsem hodně často pobýval u něj. Byli jsme spolu hodně na hřišti i mimo hřiště. (směje se) Občas jsme se šli spolu i pobavit.

Přijde vám to jako třináct let, co tady Karel není?

Letí to. Když klub na jeho počest pořádal exhibici, ještě jsem aktivně hrál v zahraničí a nepustili mě, takže jsem jenom poslal dres. Ale je to, jako by to bylo včera. Tenkrát to pro mě byla rána. S tou nemocí nikdo neměl moc zkušeností, nechtěl jsem věřit, že něco takového je a že to může proběhnout tak rychle.

Jak jste se to dozvěděl?

Působil jsem v zahraničí a přímo s ním už jsem v kontaktu nebyl. Volal mi to David Franc, který s námi hodně kamarádil. Říkal mi, že Karel má nevyléčitelnou nemoc a že nikdo neví, jak dlouho tady s námi bude. Taky říkal, že se za ním zastavoval a nevěřil vlastním očím, v jakém stavu za velmi krátký čas byl.

Vzpomenete si na Karla, když dnes probíhají médii příběhy sportovců se stejným onemocněním? To má třeba Marián Čišovský.

Určitě. Dnes o té nemoci máme víc informací, doba pokročila, medicína umí věci, které dřív nedovedla. U dětí je to snad i léčitelné – jedno malé dítě jsme v boji s touto nemocí podpořili.

Viděl jste se s Karlem ještě poté, co jste z Hradce odešel?

Ne, vůbec. A bylo to z tohoto důvodu – on byl trvale na lůžku, já jsem působil v Japonsku a v Německu. Šlo to s ním velmi rychle. Přijel jsem domů jednou za půl roku na týden, byl jsem rád, že jsem stihl objet rodinu.

A jaký byl kamarád a spoluhráč?

Veselý kluk, byla s ním sranda, s ničím si nedělal těžkou hlavu. To bylo dobře. Já jsem byl podobný typ, proto jsme k sobě měli blízko. Bydlel někde ve Svijanech, ukazoval mi pivovar. To bylo v začátcích, když to tam ještě nefungovalo tak jako dnes. Byli jsme tam na pivu, dnes když jedu kolem, vždycky si na to vzpomenu.

Máte s ním spojenou nějakou konkrétní vzpomínku?

Ty fotbalové jsou jasné, to byl pohárový úspěch a tažení v PVP. A mám i veselé vzpomínky mimo hřiště. Jednu dovolenou jsme trávili kompletně spolu – čtrnáct dní jsme pořád někde putovali po Česku, vůbec jsme se nedostali domů. Pamatuju si, že už jsem neměl ani nic na sebe. Byla to dlouhá dovolená. (směje se)