Filip Zorvan: Chtěl bych, aby na mě lidé vzpomínali jako na strejdu Pavla

4. 6. 2019   |   FC Hradec Králové
Určitým vzorem pro jeho fotbalovou kariéru mohl být dědeček Jiří Černý, který za hradecký klub nastupoval v padesátých a šedesátých letech. V roce 1960 s ním dokonce získal mistrovský titul. Druhým z rodiny, kdo podlehl kouzlu „kulatého nesmyslu“ a byl Filipovi vzorem, byl strýc Pavel Černý starší, úspěšný reprezentant České republiky a hráč SK Hradec Králové, Sparty Praha a japonského klubu Sanfrecce Hiroshima.

„Víc mě ovlivnil strejda Pavel, protože toho si pamatuji ještě na hřišti. Vím, co dodnes v Hradci Králové znamená jméno Pavel Černý. Chtěl bych, aby na mě lidé vzpomínali jako na strejdu. Děda hrál v jiné době a zemřel poměrně brzy (2007), takže jeho pamatují lidé spíše starší generace. Já již ne,“ prozradil Filip Zorvan, který již v 8 letech začal oblékat černobílý dres Votroků.

Bavíš se ještě dnes s babičkou, mamkou nebo taťkou o rodinných úspěších?
O dědovi dnes už málo, o strejdovi hodně. Vždyť dodnes je náš velký fanoušek, zápasy vždy spolu rozebíráme, radí mi, jak by šly situace vyřešit líp, zajímá se o klub, o dění v něm. A hlavně, je věrný fanoušek, který chodí na každý zápas a někdy jede i za námi ven.

Určitě si jako malý kluk měl nějaký fotbalový sen, můžeš ho prozradit?
Sen byl určitě, hrát v reprezentaci. To se mi splnilo v mládežnických kategoriích, v seniorech to již zřejmě nevyjde. Dalším snem byla Liga mistrů a také vyhrát nějakou trofej, zvednout pohár nad hlavu, nechat si pověsit na krk medaili.

V jakém týmu sis přál nastupovat?
V Realu Madrid, kterého jsem stále hrdý fanoušek. Ale dnes bych bral spíš anglickou soutěž.

Co pro tebe Real Madrid znamená?
Každou sobotu a neděli dvě hodiny u televize (směje se). Sleduji ho pravidelně a fandím mu od mala. Mám dresy Zidana, Figa a dalších. Dresy sbírám od malička a mám jich hodně.

I fotbalový vzor byl tedy z Realu?
Zinedine Zidane! Mám jeho originál dres. Líbil se mi jak v Realu Madrid, tak i ve francouzské reprezentaci.

Co ti z jeho kariéry nejvíce utkvělo v paměti?
Když mi bylo šest let, tak gól ve finále Ligy mistrů přímo z voleje. Tam si mě získal nadobro.

Na jakého kouče ve své kariéře nejraději vzpomínáš?
Na trenéra Petra Hufa, který je nyní trenérem mládeže v Mladé Boleslavi. To byl srdcař, trávil s námi na tréninku dvě a půl hodiny skoro každý den. Na konci si s námi vždycky sednul, povídal si s námi o životě, dával nám rady, protahoval se s námi. Rodiče vždycky spěchali domů a nám se nikomu z tréninku nechtělo. Pak možná ještě zmíním pana Barboríka, který byl v lize u týmu jako jeden z trenérů. Ten do nás dostával techniku, z čehož čerpám dodnes.

Co si měl jako malý kluk na trénincích nejraději?
Asi střelbu a celkově fotbal, ve kterém se neřešila taktika. Takový fotbal nás všechny bavil. Dál jsem byl rád, že jsem mohl být s kamarády.

Měl si nějakého talismana, který ti přinášel štěstí?
Mám kamínek pro štěstí a jednu dobu jsem přemýšlel i o tom, že si nechám vytetovat čtyřlístek. Ale od toho jsem prozatím upustil. Každý by měl mít něco, čemu věří, že mu v těžkých chvílích pomůže.

Fotbalisté, ale i další sportovci mívají vytetované na svém těle různá znamení. Jak jsi na tom ty?
Nemám ani jedno, ale o čtyřlístku jsem vážně uvažoval a uvidíme do budoucna. Třeba někdy ano, nyní však ne.

Máš ze své dosavadní kariéry nějaký zajímavý zážitek?
Těch bude víc. Vše se skoro váže k prvnímu startu tady v Hradci, k prvnímu startu v lize, v reprezentaci a tak dále. Rád ale určitě vzpomínám na fotbalovou stáž ve Stoke City v Anglii. Na to se nedá zapomenout a dodnes to nosím v hlavě. To byl jiný svět a je to pro mě motivace, třeba se tam jednou vrátit.

Co by měl správný fotbalista jíst, pít a co máš nejraději ty? Dodržuješ striktně životosprávu nebo si někdy dopřeješ „zakázané ovoce“?
Určitě si také někdy dopřeji něco „nezdravého“, to je jasné, ale životosprávu dodržuji. Například dřív jsem nemohl pít obyčejnou vodu, dnes si nedám nic jiného. Žádná Cola, džus a podobné. Dnes se cítím daleko lépe a doporučuji to každému. Z jídla mám nejraději rýži a kuřecí maso.

Když nehraješ fotbal, co děláš nejraději?
Mám rád hrozně tenis, ten mě baví. Také často chodíme s Radimem Ottmarem hrát squash. Sportem všeobecně vyplňuji svůj volný čas.

Plánuješ teď v letní pauze zahraniční dovolenou?
Bohužel, letos dovolená nebyla žádná. Namísto ní mi lékaři vyndali dráty z nohy, které mi tam dali po mém zranění. Alespoň je čas, připravit se na novou sezónu.

Jak se na přípravu těšíš?
Těším se, nedělá mi to problém. Asi každého fotbalistu po několika dnech volna již svrbí nohy. Možná to ze začátku nebude jednoduché a bude nás to bolet, ale běhání a posilovna k tomu patří. Na druhou stranu se těším na kluky a na tu naši partu. Trávíme spolu 300 dní v roce, přesto se na ně těším.

Nosíš číslo sedm. Je to náhoda nebo máš sedmičku jako šťastné číslo?
Jako šťastné! Nosím ji od samého začátku, už když jsem byl v Novém Městě. Sedmého jsem se narodil a věřím, že je to moje šťastné číslo, které mi pomůže k úspěchu.

Jsi emotivní hráč?
Ano, možná až moc. Nyní se to ale snažím odbourávat. Trenér Frťala to do nás dostává, abychom emoce sice projevovali, ale ne nějaké frustrace. Abychom negativně nereagovali na rozhodnutí rozhodčích.

Jak se s tím dá pracovat?
Hlavně s trenérem. On je i dobrý psycholog. Klade nám na srdce, abychom se soustředili pouze na svůj výkon, ne na věci okolo, protože rozhodnutí stejně již nijak nevrátíme. Myslím si, že všichni v kabině jsme zkrotili zlé emoce a dostáváme to do těch týmových. To je pro všechny víc prospěšné.

Úspěšná kariéra fotbalisty není složitá jen pro samotného hráče, ale také pro rodiče. Jak tobě pomáhali?
Já jsem to měl o to těžší, že jsem ještě dojížděl z Nového Města nad Metují, což je nějakých 40 kilometrů každý den. Po škole jsem jel autobusem do Hradce Králové a po tréninku pro mě rodiče dojeli autem a odvezli mě domů. Strašně jim za to, že to se mnou vydrželi, a že to se mnou absolvovali, děkuji. Nyní, když jsem starší, tak vím, že to neměli vůbec lehké a patří jim za to velký dík.

Co bys doporučil ostatním rodičům?
Asi bych se nebál dát svého potomka na internát, ale na druhou stranu samozřejmě chápu každodenní kontakt rodič – dítě. Samozřejmě se musí obrnit trpělivostí a obětavostí, jako jsem zažil já. A hlavně, všemožně děti u sportu udržovat, ale ne násilím. Fotbal je musí bavit. Samozřejmě je musí podporovat od a až po z. Malý fotbalista, když nebude mít podporu rodičů, skončí. A to je škoda.

Na začátku našeho rozhovoru jsme se bavili o tvém dědovi a strýci, ale ty ses v našem klubu, v jednom týmu, setkal se svým bratrancem Pavlem Černým mladším. Jaké to bylo?
Bylo to úžasné a strašně rád na to vzpomínám. Postoupili jsme spolu do první ligy a užívali jsme si to. Byla to jízda. Teď už však nastupujeme proti sobě, on za Pardubice, já za Hradec.

Nedávno jste proti sobě nastoupili v derby s Pardubicemi, bylo tam nějaké špičkování?
(Směje se) Jo, hecovali jsme se již před zápasem. Už jenom, že se jedná o derby, tak to má svůj náboj. A ještě, když je to v rodině. Vsadili jsme se o oběd, jenže zápas skončil 0:0, takže si ho každý zaplatí sám (směje se). Jinak jsem rád, že se Pavlovi v Pardubicích osobně daří, ale když se daří Pardubicím, tak to už míň.

Na začátku jara, po podzimním zranění, si nejprve nastupoval coby střídající žolík. Jak sis na novou úlohu zvykal a je to pro fotbalistu těžké, vyměnit základní sestavu za střídačku?(Zamyslí se) Je to strašně těžké. Hlavně psychicky. Ale člověk i tak musí přát svému týmu, zůstat nad věcí a být věrný klubovým ideám. Když fotbalista bude makat, i když nehraje, tak šance opět hrát se mu určitě naskytne. Pak už je to jen a jen na něm, zda toho využije nebo ne. Vydržet a svojí pílí se dostat zpět do základu! Ale budu se opakovat, bylo to těžké, jet k zápasu s vědomím, že hrát nebudu.

Je ti 23 let a ještě nedávno si patřil k benjamínkům kabiny. Dnes tě všichni berou jako oporu základních řad. Změnilo se něco v tvém přístupu k fotbalu?
Asi to, že si toho víc vážím. Také postupem věku jsem se naučil o svoje tělo víc pečovat, jíst zdravěji. Co se týká věcí na hřišti, tak tady si myslím, že se nic zásadního nezměnilo a makám stále stejně. Cítím se určitě ale lépe.

Kolik kilometrů za zápas tak naběháš?
Každé utkání je to jiné, ale když jsme hráli první ligu, měli jsme vše změřené a plus mínus každý zápas jedenáct kilometrů.

Nastupuješ na pozici středového záložníka. Je ti blíže ofenziva nebo defenziva?
(Rozesměje se) Určitě ofenziva. Mě osobně nebaví moc bránit a popravdě, ani to asi moc neumím. Baví mě víc góly dávat a vytvářet šance pro ostatní. Cítím se líp na soupeřově polovině.

Můžeš dát závěrem mladým fotbalistům nějakou cennou radu? Jak je těžké, dostat se až na vrchol, tedy zahrát si první ligu a za reprezentační tým?
Dostat se do profesionálního fotbalu je strašně dlouhá a těžká cesta. Hlavně to musí každého bavit a neměly by se děti do toho nutit. Měly by na tréninky chodit s radostí, mít radost ze hry. Když však tomu něco obětují, tak fotbal slepý určitě není a fotbalový pánbůh jim vše vrátí. Je potřeba mít i štěstí.

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Reportáž

Obrat ve druhé půli přinesl další výhru

Rozhovory

Ondřej Prášil: Předvedli jsme výborný výkon

Rozhovory

Jsem rád, že mi to tam padá, říká Pavel Dvořák