V posledních letech jsi často střídal kluby. Jak dlouho ti obvykle trvá, než si v tom novém zvykneš?

Je to individuální. Měl jsem štěstí, že jsem pokaždé přišel do takového, který nechtěl jen odkopávat míče. Vždycky jsme chtěli hrát kombinační fotbal, tak, jak jsme to dělali v Trenčíně – všechno od rozcvičky do konce tréninku bylo s míčem. Potom je aklimatizace rychlá a jde jen o to, jak si zvyknout na spoluhráče. Komu dát míč na pravou nohu, komu na levou, do běhu, do stoje... S někým si to sedne za den, s někým rok.

V jaké fázi jsi teď v Hradci?

Už je to dobré. Ze začátku jsme si na sebe zvykali, ale teď už si rozumíme. Doufám, že to bude mít ještě i dál stoupající tendenci a bude to lepší a lepší.

Jakým krokem v kariéře je pro tebe Hradec? Už v osmnácti jsi hrál předkola Ligy mistrů a Evropské ligy...

Hradec vnímám jako krok dopředu. Možná dva. Pokud jde o podmínky a zázemí, je Hradec úplně někde jinde než slovenské druholigové týmy. Možná kromě jednoho nebo dvou. Cítím se, jako bych přišel do ligového mančaftu – od paní, co nám chystají dresy, po výkonného ředitele je to našlapané. Všichni tady fotbal dělají nejlíp, jak umějí.

Jaké pro tebe bylo vletět tak brzy do velkého fotbalu, zahrát si proti Legii Varšava nebo Rapidu Vídeň?

Bylo to zajímavé. Když mi bylo asi šestnáct, řekli mi, že půjdu z Trenčína na hostování někam do páté ligy. Tehdy jsem poprvé trval na svém, šel jsem za trenérem a řekl jsem mu, že minimálně osmdesát procent hráčů v týmu je horších než já. Dal mi ještě jednu šanci, ale na postu levého beka – jako by mi to chtěl udělat naschvál. Zápas mi vyšel, nedal jsem mu šanci něco mi vytknout. Tak si mě nechal a později ze mě udělal kapitána. V devatenáctce jsem se pak stal králem střelců a vytáhli si mě do áčka. To jsem nečekal.

Opravdu?

Čekal jsem, že s nimi začnu přípravu, ale ne to, že zůstanu v kádru. V Trenčíně odchovanci moc šancí neměli, a když ji dostali, bylo to hop, nebo trop – vystřelilo je to nahoru, nebo je zašlapali. V kádru jsem zůstal, ale nebyl jsem na to v tu chvíli připravený.

Myslíš po mentální stránce?

Ano, tak. Uspokojil jsem se tím, že jsem dostal profesionální smlouvu. Tím, že jsem seděl v kabině s hráči, kteří vyhráli na Slovensku dvakrát double. Přestupovali do Evropy... Myslel jsem si, že jsem něco dokázal, možná i to, že to přijde samo. Naskakoval jsem, říkal jsem si, že mě trefí, dám gól a prodám se do Manchesteru United. Až když mi řekli, že mám jít na hostování, uzemnilo mě to.

V jakém směru?

Najednou jsem opustil komfort, ve kterém jsem do té doby vyrůstal. Nevěděl jsem, co mě čeká. To byl moment, který mě probudil. Šel jsem do Nemšové, do třetí ligy, kam jsem za žádnou cenu nechtěl. Ani jsem to doma neřekl rodičům... Ale skončil jsem tam a otevřel oči. Ten kolektiv byl neskutečný, do té doby jsem nic takového nezažil. V Trenčíně byly skupinky různých národností, v Nemšové kluci z vesnice, kteří hráli fotbal, protože je baví. Fotbalově mi to prospělo jen v tom, že jsem pravidelně hrál mužskou soutěž, která mě zocelila. To bylo asi jediné.

Pak jsi šel na hostování do Interu Bratislava a Petržalky. Je těžké prosadit se v Trenčíně?

Z pohledu Slováka ano. Už když jsem byl v dorostu, skoro všichni kluci říkali, že se na to můžou vykašlat, protože v áčku ani nedostanou šanci. Že klub stejně přivede nějakého Holanďana. Já jsem takhle nepřemýšlel, ale opravdu to je těžké. Na druhou stranu, když už se tam hráč dostane a povedou se mu dva tři zápasy, podrží ho – a podívejte se, jaké neskutečné přestupy Trenčín dělá.

Ty jsi ale šanci dostal...

To ano, ale jak jsem říkal, uspokojil jsem se. A navíc jsem přemýšlel o hloupostech: dám gól, ozve se mi ten a ten manažer, přestoupím do toho a toho klubu... Soustředil jsem se na spoustu věcí, jen ne na ty důležité. A sám jsem se dostával pod tlak, před každým zápasem jsem si říkal, že dneska už musím dát gól. Musím, musím... Asi víte, že když něco hodně chcete, nejde to. Nezvládl jsem to v hlavě.

A jak uvažuješ teď? V přípravě jsi čekal na gól, v lize taky, v Třinci jsi neproměnil penaltu, a přesto se už pod tlak nedostáváš?

Řekl bych, že teď se tolik nedívám do budoucnosti. Soustředím se na přítomnost, co se má stát, se stane. V přípravě góly nedávám, tak jsem to měl všude. Myslím, že teď v Písku jsem dal svůj první gól v letní přípravě. Nevím, čím to je. Ale teď už se právě snažím zbytečný tlak na sebe nevytvářet. Soustředím se na to, abych měl v hlavě jen tenhle okamžik.

O místo v útoku bojuješ se dvěma místními talenty, Kubou Šípkem a Filipem Firbacherem. Jak to vnímáš?

Šípas i Fíra jsou dobří útočníci. Na to, že Fírovi je sedmnáct, je neskutečné, jakou má stavbu těla a zakončení. Podle mě každého z nás konkurence posouvá. Motivujeme se navzájem: On dal gól, já musím dát dva. V tréninku je tohle potřeba. Vnímám to tak, že kdo bude lepší, bude hrát – a je jedno, jestli hrajeme na jeden hrot, na dva, jestli někdo bude hrát z křídla, nebo třeba obránce. Když jdeš na hřiště, musíš být nastavený tak, že odevzdáš maximum, a je jedno, s kým tam jsi, nebo na kterém postu.

Odevzdávání maxima ti celkem jde, hodně chodíš do soubojů. Jaká je v tomhle ohledu druhá česká liga?

Myslím, že slovenská i česká první liga je fotbalovější. Bylo vidět i na našem přípravném utkání s Trenčínem, že jim souboje moc nevoněly. Je to fotbal do nožičky. Sem mi to dej, sem mi odskoč... Souboje nejsou až tak vyhrocené jako tady ve druhé lize, ta je ještě tvrdší než druhá slovenská. Hráč tady musí být našlapaný kondičně i silově.

Proti Chrudimi jsi dohrával s křečemi. Byl to nejtěžší zápas z pohledu soubojů?

Zatím ano. Bylo tam hodně běhání bez míče, hlavně ve druhé půli jsme hodně jezdili nahoru dolů, nikdo nevynechal ani jeden souboj. Frýďase taky chytaly křeče, musel střídat. Já jsem se vracel do obrany někdy v osmdesáté páté a dostal jsem křeče do obou nohou – zezadu do stehen i lýtek. Nemohl jsem napnout nohu, ale neměli jsme střídání, tak jsem to musel dobojovat. Bylo to takové maximum, víc už to nešlo.

Jak se ti líbí v Hradci?

Moc. Je to pěkné město, jsou tu dobří lidé. Žiju tady sám, většinou jsem na stadionu, večer se chodím procházet k Labi. Dám si na uši sluchátka, sednu si na lavičku a odpočívám. Takhle vypínám, když toho mám dost fyzicky a psychicky.

A jaký tady máš cíl?

Přišel jsem s osobní ambicí dát co nejvíc gólů, pomoct mužstvu. A hlavně bych si velmi, velmi přál, abychom vybojovali postup do první ligy. Někdo si může myslet, že na sebe vyvíjíme tlak, ale já to tak cítím a myslím, že to tak cítí všichni, že Hradec do ligy patří. Když vidím, jak tady děláme fotbal, je to jednoznačný cíl.