Denis Donát: První den v áčku jsem jen koukal do země

20. 1. 2021   |   FC Hradec Králové
Před rokem zahájil přípravu s A týmem, ale po čtrnácti dnech se vrátil ke kamarádům z U19. Od té doby udělal Denis Donát značný posun – na podzim nastoupil do všech dvanácti zápasů. „Kdyby mi to někdo řekl před rokem, nevěřil bych, že to bude tak rychlé,“ kroutí hlavou devatenáctiletý stoper.

Jaká je pro tebe tahle zimní příprava?

Určitě těžší než loni. Tehdy jsem ještě nejel na soustředění, vrátil jsem se od áčka k devatenáctce. Tady je to náročné – tím spíš, že jsem kvůli nemoci několik dní netrénoval. V létě už jsem byl s áčkem celou dobu, ale to bylo v pohodě. Trénovali jsme hlavně s balonem, teď je to hlavně běhání a nabírání kondice.

Leckdo říká, že rok 2020 nestál za nic. Ty na něj asi tak přísný nebudeš, že ne?

Z osobního pohledu... Škola – hrůza. (usmívá se) Ale jinak jsem za rok 2020 strašně rád, protože jsem se dostal do dospělého fotbalu a připsal jsem si i nějaké druholigové starty. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu mít odehraný skoro celý podzim a v zimní přípravě budu v kádru áčka, nevěřil bych mu. Určitě bych nevěřil, že by to šlo tak rychle. Myslel jsem si, že v létě bych to v přípravě mohl zkusit, ale že bych toho odehrál ve druhé lize tolik, to by mě nenapadlo.

Jak si tu rychlost vysvětluješ?

Hlavně to je štěstí. Byly tam nějaké karetní tresty, nějaká zranění, tak jsem možná jako poslední možnost zůstal trenérovi já. (usmívá se) A to, že jsem se udržel, to je asi věc trenérů – asi na mně něco vidí a chtějí, abych se v áčku posouval dál.

Zdenko Frťala přistupuje k mladým hráčům dost opatrně. Věnuje se jim, chrání je před tlakem...

To vnímám a jsem za to rád. Trenér se mnou komunikuje, to je rozhodně lepší, než kdyby si mě nevšímal. To beru jako skvělou věc. A není to jen se mnou. Rozdělil bych to na dvě skupiny – trenér dává rady všem obráncům a všem mladým hráčům. Určitě v tomhle nijak nevyčuhuju.

Jsi typ hráče, který potřebuje chránit před tlakem a před tím, aby neměl nos nahoru?

Myslím, že to asi zvládám docela dobře. Jsem rád, že nedávám moc rozhovorů. (usmívá se) Určitě mě to pomohlo, co se týče sebevědomí. V tom jsem se asi trochu změnil. A když je to náhodou o něco víc, než je zdrávo, rodiče mě vždycky usadí zpátky. Oni to mají dobře srovnané.

Jaké to je, když máš vedle sebe ve stoperské dvojici jen o kousek staršího Honzu Krále a ne nějakého zkušeného borce?

Beru to normálně, vlastně ani neznám, jaké by to bylo, kdybych hrál vedle někoho staršího. V mládežnických týmech jsme byli vždycky jedna věková kategorie. Ale Králík s Ferym (Čechem – pozn. red.) se mi snaží radit. Kuba Martinec dřív taky. Oťas mi radí, Víza... Všichni se mi snaží pomáhat, abych zase já mohl co nejvíc pomoct týmu.

V téhle sezoně máme v týmu víc zkušených hráčů než v dřívějších ročnících. Kromě Radima Ottmara tu jsou Jakub Rada, Pavel Dvořák... Je to pro mladíka, jako jsi ty, cenné?

Jsem za to rád. I když nehrají na mém postu a nemůžou mi radit tak jako Samovi nebo Dolimu. Ale jsem rád za to, že mi pomůžou v jiných věcech – například jak se o sebe starat.

Jaké to pro tebe bylo, když jsi poprvé přišel do kabiny áčka?

Byl jsem strašně nervózní. Jsem typ člověka, který je nervózní pořád. Když jsem poprvé přišel, řekl jsem Dobrý den a bál jsem se, že si ani nebudu mít kam sednout. S nikým jsem se nebavil, nenavazoval kontakt, jen jsem koukal do země. (usmívá se)

Kdo to prolomil?

Časem jsem se rozkoukal. Když jsem začal v áčku trénovat pravidelně, na kluky jsem si zvykl, začali se se mnou bavit, já s nimi...

Omlouval ses na tréninku za každý tvrdší zákrok?

Ze začátku to tak bylo. Pamatuju si, že jsem jednou šlápl na nohu Zbrožovi a on začal strašně řvát. Lekl jsem se a bál, že mi něco udělá. Ale všichni mi řekli, ať jim nevykám, že jsme v jednom týmu.

Co pro tebe bylo po přechodu do áčka nejtěžší?

Zvyknout si na tu rychlost. V dorostu to bylo takové lážo-plážo, dospělý fotbal je o hodně rychlejší.

Přitom jsi na sebe hned při své premiéře upozornil hodně sebevědomým výkonem...

V Pardubicích jsem byl úplně nejvíc nervózní. Pak ale přišel zápas, prvním soubojem a první přihrávkou jsem si dodal sebedůvěry a hrál jsem tak, jak jsem zvyklý. Vždycky se snažím odvést maximum pro tým.

Na začátku jsi naskakoval na pravé straně, teď jsi stoper. To bylo vždycky tvoje stabilní místo?

Jsem stoper. Nejvíc by mě bavil asi střední defenzivní záložník, ale tam se nedostanu. (směje se) Do U14 jsem v Náchodě záložníka hrál, když jsem pak přišel do Hradce, trenér Frýdek ve mně viděl stopera, takže jsem tam skončil. Máme to v rodině, brácha je taky střední obránce. Hraje za béčko Náchoda, loni nastoupil do přípravy s námi – takže hrál na Malšáku asi o deset minut dřív než já. (směje se)

Radí ti?

Ne, ten ne. Brácha mě hecuje, snaží se mě podporovat. Táta mi radí a hodnotí mě. Taky hrál fotbal – B třídu nebo A třídu v Provodově.

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Rozhovory

Richard Jukl: RFA je významný krok pro celý kraj

Rozhovory

Pavel Dvořák: S takovým soupeřem musíš dát všechno

Reportáž

Votroci po boji padli s Plzní