Povedlo se kondiční soustředění ve Špindlerově Mlýně?

Určitě. Kromě jednoho dne, kdy byla ráno venku ledovka a vyměnili jsme jen odpolední za dopolední trénink, jsme splnili všechno, co jsme měli. Tohle bylo vyvrcholení přípravy zaměřené na hrubou kondici, v níž je kondiční a herní poměr asi osmdesát ku dvaceti procentům. Teď se budeme ještě věnovat částečně rychlostní vytrvalosti, pomalu začne převažovat herní část.

Když odjíždíte na soustředění, máte naplánované nějaké objemy, pak se ale stane, že si hráči vystříhají zkrácení běhu. To je spíš vaše psychologická hra, ne?

Hráči mě znají a vědí, kde jsou moje slabší stránky. (směje se) Někdy jsem dobrák. I pro ně je to riziko – včera měli běžet desetkrát kilometr, pak jsme si střihli o to, jestli to zkrátíme na devět, nebo prodloužíme na jedenáct sérií. Jsem rád, že jsou takový tým.

Objemy běhů tedy plánujete dopředu s nějakou tolerancí, kde berete právě tyhle hry v úvahu?

Jsou určité hranice, pod které nemůžeme jít. Často díky tomu zohledňujeme náročnost zimních terénů. Tentokrát nám počasí umožnilo to, že jsme neběhali v hlubokém sněhu, podmínky byly na běhání dobré.

Což platí i pro třiadvacetikilometrovou túru na Sněžku.

Kluci už minulý rok zažili takovou formu tréninku, padaly tam i myšlenky, že bychom příště mohli Sněžku zdolat. Loni tady byla spousta sněhu, tak dlouhá túra by některé hráče zlikvidovala. A to není záměrem tréninků. Letos jsem vycítil, že s otázkou, jestli půjdeme na Sněžku, si pohrávali sami. Byla to pro mě přihrávka na smeč, počasí bylo fantastické. Splnilo to kondiční záměr a byla to i forma mentální očisty. Člověk se dívá na krásnou krajinu... Kluci pak byli až sami překvapení z toho, že jsme zvládli nálož třiadvaceti kilometrů. Záměr se splnil dokonale.

Dobré podmínky byly i z pohledu regenerace, tréninků v hale a celkového zázemí, že?

Věděli jsme, do čeho jdeme, počítali jsme s tím. Stanovili jsme nějaký denní řád, kluci na soustředění nemají kam spěchat; za rodinami, do školy... Kéž by byli v ohledech stravy a regenerace takhle pečliví i v domácím prostředí. (usmívá se) Měli jsme tady i medvědy – když byla snídaně časově volná, některým dělalo problém vstát po osmé na snídani. Bylo poznat, kdo má děti a je zvyklý na časnější vstávání, a kdo má doma ještě volnější režim. Samozřejmě v tom byly i známky únavy, spánek je v regeneraci nejdůležitější.

Na týdenním soustředění se ukáže i atmosféra v týmu. S tou jste spokojený?

Jsem přesvědčený, že kabina a tým nám funguje dobře. Je to nastavené na všech principech, které jsme si předsevzali.

Dokazují to i takové věci, že se dobrovolný trénink v uvozovkách zvrhne v basketbalovou bitvu?

Někteří se nechali unést a pak kňučeli, když jsme další den měli dlouhé běhy. (směje se) Naznačil jsem jim, že nemuseli dělat skoro nic, a strhla je hra. To jsou někteří kňourači. Kdyby nebyli, bylo by to špatně. Říkám jim, že dokud můžete mluvit a stěžovat si, je to v pořádku. Kdyby mlčeli, bylo by něco špatného v otázce přetrénování a chuti do tréninku.