Jak došlo k tomu, že ses stal trenérem reprezentace Vanuatu?

Přihlásil jsem se do výběrového řízení jako jeden asi ze 180 trenérů a po několika rozhovorech přes Skype a prezentacích jsem tu práci dostal. Prostě mi zavolali a řekli: Gratulujeme, jsi náš nový trenér.

Jak jsi na to reagoval? Věděl jsi vůbec, kde Vanuatu je?

Samozřejmě jsem byl nadšený. Věděl jsem, že to pro mě bude skvělá zkušenost. O Vanuatu jsem věděl, že je někde za Asií, ale musel jsem si to najít a ověřit. Přečetl jsem si o té zemi pár informací a získal jsem představu.

Jaká je úroveň fotbalu na Vanuatu?

Určitě se zvyšuje. Máme tady několik velmi talentovaných hráčů, osm mých fotbalistů hraje v zahraničí – v Austrálii, na Novém Zélandu, na Fidži, na Šalamounových ostrovech, na Papue Nové Guineji... Mým cílem je, aby se jich do zahraničí dostalo ještě víc.

S jakými ambicemi jsi tuhle práci vzal? Chceš dostat Vanuatu na velký šampionát?

Vždycky mám vysoké ambice. Jsem sám na sebe, své spolupracovníky a hráče velmi náročný. A máš pravdu, že velký turnaj je naším cílem. Už teď nás některé čekají. V Oceánii je hodně národních týmů, takže nás čeká pořádný boj. Od té doby, co se Austrálie přesunula do Asijské federace, je hlavním favoritem naší oblasti Nový Zéland. Já ale nemám na starosti jen áčko, dohlížím také na olympijský tým do 23 let, na dvacítku, pomáhám i reprezentaci žen a devatenáctkám. Snažím se svou fotbalovou filozofii prolnout všemi reprezentačními týmy Vanuatu. Dostal jsem velké pravomoci, což je důležité, protože díky tomu můžu vnést do všech věkových kategorií pevnou strukturu.

Trénoval jsi ve Švédsku, ale už i v Indii. Proč si vybíráš tak exotické destinace?

Práce ve Švédsku a v Indii byla příjemná. Sem jsem ale nepřišel kvůli počasí nebo kvůli tomu, abych poznal exotickou zemi. Hlavní výzvou pro mě je, abych udělal z Vanuatu silnější mužstvo, abychom dokázali uhrát nějaké šokující výsledky a stoupali v žebříčku FIFA. Chci, abychom v téhle zemi začali pracovat jako profesionálové. Ale je pravda, že Vanuatu je nádherná země. Dva roky po sobě vyhrálo anketu o nejpřátelštější obyvatele na světě, pořád je tady teplo a sluníčko, takže si nemůžu stěžovat. V Indii to bylo co do počasí podobné, ale ne tak příjemné k životu. Ve Švédsku jsou podobně kruté zimy jako v Česku, ale v létě je tam taky příjemně. Já zimy moc nemusím. Potřebuju sluníčko a teplo. hodně vitamínu D.

Musíš mít spoustu prapodivných historek, ne?

To jo, měl bych napsat životopis. (směje se) Když jsem poprvé přijel do Indie, na dálnici jsme se pořád jen motali mezi kravami, které tam jsou posvátné a dělají si, co chtějí. Bylo to jako závody na motokárách. Taky tam jsou šílené svatby. Trvají týden, lidi jsou na koních a hraje šílená hudba. Aby ses oženil v Indii, musíš se nejdřív pořádně opít. A jídlo... Řekli mi, že mi tamní strava bude chutnat, ale mně bylo pokaždé několik týdnů špatně. Pane Bože... Zhubnul jsem tam tolik kilo, než mi došlo, že si ze mě pořád dělají legraci a nabízejí mi to nejostřejší, co zrovna bylo po ruce.

Jak vzpomínáš na Hradec?

Moc rád. Strašně jsem chtěl postoupit, docela se mi tam dařilo i střelecky. Měli jsme silný tým, dobrou směs zkušeností a talentu. Drželi jsme pohromadě na hřišti i mimo ně. Moc jsem si to tam užil, poznal jsem tam spoustu přátel, všichni se ke mně chovali hezky. Díky předchozímu angažmá ve Slavii jsem trochu uměl česky a dál jsem se učil. Když byl čas, ještě i později jsem občas navštívil svého tehdejšího trenéra Luďka (Klusáčka – pozn. red.). Naposledy, když působil v Jihlavě. S některými tehdejšími spoluhráči jsem v kontaktu doteď.

A jak vzpomínáš na hradecké fanoušky?

Ti se ke mně chovali úplně skvěle! Někdy ani nemusíš mluvit stejnou řečí, oblíbí si tě, když dáváš góly, a díky tomu se vyhrává. Po každém zápase jsem za nimi šel, usmíval jsem se na ně a fotil se s nimi. Pořád jsou takoví, kteří mi občas napíšou na sociálních sítích. Pamatuju si, že asi tři kluci nosívali na zápasy severoirskou vlajku – za nimi jsem po každém utkání chodil. Když jsem v Hradci končil, viděl jsem, že z toho byli smutní, tak jsem jim dal nějaké dárky, abych jim poděkoval za podporu.

Sleduješ pořád Hradec?

Ano, pořád sleduju výsledky, na Twitteru čtu, co je v klubu nového. Doufám, že Hradec postoupí. A těším se na to, jak bude vypadat nový stadion.

Jaké máš osobní cíle jako trenér? Chtěl bys jednou působit na nejvyšší úrovni někde v Evropě?

Ano, to bych chtěl. Třeba i jako trenér nějakého národního týmu. Jako hráč jsem skončil kariéru ve třiceti a mým plánem bylo stát se co nejlepším trenérem. Hned jsem se zapsal na trenérské kurzy a ty jsem teď všechny absolvoval. V tuhle chvíli jsem svoje ambice naplnil, ale pokračuju v práci, chci zlepšovat svoje hráče a třeba si jednou v budoucnosti nějaký větší klub všimne toho, co dělám. Je mi třicet sedm, mám sedm let trenérských zkušeností. Hráč Paul Munster už je minulostí, teď chci být lepší trenér, než jaký jsem byl fotbalista. A myslím, že se mi to zatím daří.

Fotogalerie