Jak hodnotíš podzim z pohledu šéftrenéra přípravek?

Pozitivně. Neřešili jsme žádné velké problémy. Je to dané i věkovou kategorií – hráči dělají velké pokroky po technické stránce i ve vnímaní hry. Zejména u starších přípravek, u kterých se objevuje už i kombinace, vidíme přirozený vývoj. Z výsledků jsme někdy nadšení, někdy zase přijdou výkyvy. Ale my výsledky tolik neřešíme.

Udělalo ti něco obzvlášť radost?

Musím vypíchnout výbornou práci Fotbalové školičky, která k nám letos poslala ročník 2013, kde jsou opravdu šikovní kluci. Už mají základy a chtějí hrát fotbal, je radost s nimi pracovat dál. Fotbalová školička nám dodává kostru, která je každým rokem silnější. My pak děti rozvíjíme dál.

Šéf Fotbalové školičky Petr Vohralík bojuje s tím, že se hlásí míň dětí. Potýkáte se s tím i v přípravkách?

Některé ročníky jsou slabší, ale některé zase silnější. Celkově ubývá dětí, které chtějí sportovat. To je celospolečenská záležitost. Možností je dnes víc stejně jako různých sportů. Ale aspoň u dětí, které k nám přicházejí, vidíte lásku k fotbalu, chtějí ho hrát. Nechodí třeba z donucení rodičů.

Dělá se něco pro to, aby fotbal konkuroval jiným sportům, aby byl pro děti pořád atraktivní?

Odvíjí se to od úspěchů českého fotbalu. Když postoupí česká reprezentace na nějaký šampionát, přijde dětí víc. Stejně to funguje v klubovém fotbalu, když Slavia nebo Sparta udělají velký výsledek v Evropě. Hlavní motivace hrát fotbal často vychází od rodičů – ti hrají klíčovou roli v tom, aby kluk přišel na trénink, musejí ho podpořit.

Jak těžké je pro rodiče podporovat život malého fotbalisty?

Rodiče vědí, že jsou týdně tři tréninky a v jaký čas. Většinou maximálně zapojují rodinu. Dědu, babičku, někdy přiveze dítě táta, někdy máma. Občas se rodiny domlouvají na společné cestě dětí, hledají způsoby. My pro děti děláme maximum v tom směru, aby se u nás cítily dobře, aby tady měly kamarády, aby byly spokojené. Samozřejmě klobouk dolů před rodiči, není to jednoduché.

Jak usměrňuješ rodiče, kteří se snaží děti trénovat, někdy i dost hlasitě?

Jako hlavní trenér U7 s nimi mám pravidelně schůzky, na kterých si nastavíme pravidla. Snažím se jim vysvětlit, že jejich představa o fotbale je odlišná, než co jsou děcka v daném věku schopna zvládat. Je to velký rozdíl oproti dospělému fotbalu. Na svoje dítě mohou křičet, ale musejí respektovat pravidla toho prostředí. Rodiče si často myslí, že pro kluka je dobře, když mu radí. Musejí si ale uvědomit, že pak už to není fotbal toho kluka, ale rodiče. Je to kontraproduktivní a bohužel se může stát, že dítě si pak ukládá špatné zkušenosti a jde na hřiště s myšlenkou, jestli ho táta pochválí nebo nepochválí. Což je špatně. Dítě to musí bavit, jde si zahrát, překonat soupeře a užít si to.

A tvoje osobní zkušenosti s rodiči hráčů?

U nás je musím pochválit, fungují velmi dobře. Že by někdo z nich křičel a nadával, to se neděje. Občas někomu ustřelí nějaké slovíčko, to se stane. Je pro mě pak důležité, když ho oslovím, jak tatínek zareaguje. Jestli si uvědomí, že jeho reakce nebyla dobrá a chová se dle pravidel. Často rodičům rozumím, fotbal jsou emoce, ale musejí tam být nějaké hranice.

Jak se v tréninku řeší návaznost přípravky a žáků?

Nyní procházíme školením Coerver, které se zaměřuje na individuální dovednosti hráče. V tomhle věku je to základ, aby byl technicky dobře vybavený. Pro nás je klíčové vedení míče a manipulace s ním, pokusy obcházení. Aby se malý fotbalista nebál hrát, aby si zkusil vyřešit situaci pod tlakem, aby měl sebevědomí. To je pro nás alfa a omega.

Jaká největší změna je pak čeká při přechodu do mladších žáků?

Když se dostanou do žáků, už je větší prostor pro přirozenou přihrávku, hráč by postupně měl mít takové dovednosti, které mu umožní rozhodnout se, jestli jít do kličky, nebo přihrát. V přípravkách chceme naučit děti pracovat s míčem. Vzít si balon, nezbavovat se ho, udělat kličku a dát gól. Mladší přípravka je totální fotbal – neřešíme posty, na hřišti běhá chumel hráčů. Až postupně začínají vyzrávat, začnou chápat fotbal jinak. U starší přípravky sledujeme, zda se objevuje kombinační hra, a zda to vyplývá z toho, že to tak hráč vycítil. Už neběhají všichni za balonem, jsou mentálně vyzrálejší a snaží se občas kombinovat.

Když se tohle povede, musíte z toho mít velkou radost.

To je úplná nádhera, když to kluci krásně vykombinují před prázdnou bránu! Pak je to úspěch hráče, trenéra i rodičů. Hráči sami vycítí ze hry, že by tam měli být, že by měli hrát takhle. I když stále je výrazná tendence hrát na sebe, s přibývajícím věkem se to mění.

Zavedli jste během podzimu u přípravek nějaké novinky?

Čím dál víc se soustředíme na detail samotného tréninku. Od ledna rozjedeme pětitýdenní bloky, ve kterých ještě více zintenzívníme manipulaci s balonem. Zasekávačky, kličky, hru jeden na jedno, dva na dva. Promícháváme hráče z mladší a starší přípravky, děláme skupinky podle výkonu. Kluci se lépe poznají, mladší kluci okoukají od starších, co už umějí. Je to pěkné, když cítíme, že jsme jeden tým. Protože si všichni přejeme, abychom se sešli v áčku. Musím pochválit své trenéry, že si vzájemně pomáháme. Vzájemné propojení je teď silnější, mnohem bližší a soudržné.

Je pro tebe motivující, když vidíš, kolik odchovanců hraje dnes za A tým?

Ještě to potrvá nějaký rok, než se moji kluci dostanou do áčka, ale už jsem tady zažil třeba ve starších žácích Soukeníka, Firbachera, Doležala. Například Robert Jukl je v klubu už od Fotbalové školičky, což je skvělé. Nebo si vezmi fotku současné devatenáctky – je na ní osm hráčů z Fotbalové školičky. Mám radost, že se tam kluci dostávají.

Působí jako lákadlo pro nové hráče nebo rodiče, že Hradec tak výrazně sází na své odchovance?

Ano, je to nejlepší vizitka klubu, skvělý argument pro rodiče. Jsou to jasná fakta, že kluci dostávají v A týmu příležitost. Už právě v přípravkách se vytvoří základní kostra, která pak prochází až do dorostu. Talentovaní hráči projdou naším tréninkovým procesem, děláme pro ně maximum. Neustále přijímáme novinky, pracujeme na výkonnosti i na mentální stránce. Počet odchovanců v áčku je pak pro nás všechny vizitkou.