Milan Černý: Trenér mi už dvakrát řekl Pavle

29. 12. 2018   |   FC Hradec Králové
Závěr roku patří bilancování - a my vám proto zpřístupníme sérii velkých rozhovorů, které vycházely na podzim v Černobílém gólu. Začneme Milanem Černým, s nímž jsme si povídali v programu k domácímu utkání proti Vítkovicím.

Byl považován za jednoho z největších talentů českého fotbalu, jenže jeho kariéru fatálně zbrzdila zranění. Milan Černý se i z těch nejtěžších vyhrabal, zahrál si proti světovým hvězdám a teď v Hradci plní roli mentora mladíků. Ostatně, nosí příjmení, které je mezi Votroky velmi populární...

V nové sezoně jsi začal nastupovat ve středu zálohy, v Sokolově jsi na pravém beku vystřídal Daniela Fiňka. Jak vnímáš rozdíly mezi těmi dvěma posty?

Vždycky jsem hrál kraj zálohy, ale bránění mi nebylo cizí stejně jako střed zálohy. Uprostřed je to složitější v přehledu o hře a změnách směru, ale bek je zase náročnější fyzicky. S tím bych problém mít neměl. V tom je hlavní rozdíl, ale nevadí mi ani jeden post. Stopera a útočníka bych asi hrát neuměl, ale jinak nemám problém. Hlavně abych hrál, což taky není jednoduché.

Na pravém beku jsi v Hradci poprvé nastoupil na konci sezony 2016/2017 proti Bohemians a vůbec sis nevedl špatně. Jak tenhle přesun vznikl?

Myslím, že jsem s bráněním nikdy neměl problémy a asi i trenéři to viděli. Věkem i zraněními mě trochu opustila rychlost, kterou jsem vždycky vynikal. Neříkám, že jsem pomalý, ale už to není takové. V Turecku jsem asi tři zápasy obránce hrál, ztotožnil jsem se s tím rychle.

Jak bereš svou pozici v současném kádru Hradce? Ve třiceti jsi třetí nejstarší, takže mladíkům hodně radíš?

Snažím se být pozitivní, a když se někdo zeptá, poradím rád. Nejsem takový, že bych jim za každou cenu něco vysvětloval, ale beru to tak, že bych měl být lídr. Určitě na ně neřvu nebo jim nenadávám.

Je pro tebe pozice lídra přirozená? Trenér Zdenko Frťala si několikrát povzdechl, že mu vůdčí typ v kabině chybí.

Každého hráče můžete respektovat různě. Mě kluci určitě berou tak, že vidí, že mi záleží na výsledku, něco už jsem odehrál... Přirozený lídr jsem ale nikdy nebyl. V mládežnických reprezentacích jsem vždycky nastupoval se staršími, v áčku Slavie jsem taky začal brzy, takže jsem vždycky patřil mezi mladé, kteří poslouchají. Úplně to v sobě nemám.

Jak ses díval na to, když se kolem tebe v kabině na začátku přípravy začali objevovat osmnáctiletí a dvacetiletí mladíci?

Říkal jsem si, že to jsou mladí kluci, kteří dostanou šanci, ale čekal jsem, že se po přípravě vrátí. Jsem rád, že se chytli, překvapili a hrají. Když je vidím na tréninku, neřekl bych, že by mezi nimi byl někdo, kdo by na to neměl. Mladí mají teď větší šanci hrát druhou nebo první ligu, než jakou měli dřív. A když se příležitost objeví, měli by si jí vážit a proměnit ji.

Mohl bys jim jít příkladem v tom, že ses ve Slavii prosadil už jako hodně mladý ještě v době, kdy hrál Pavel Kuka nebo Stanislav Vlček. Ptají se tě někdy na tu dobu?

Občas na to přijde řeč. Bavíme se i o tom, s jakými hráči nebo proti kterým jsem si zahrál. Na to si vždycky rád zavzpomínám a povyprávím o tom. Karel Jarolím si vytáhl z dorostu mě, Marka Suchého a další, dal nám šanci a bylo na nás, jestli ji chytneme. My jsme to nějak zvládali, Slavia na tom tehdy finančně nebyla úplně skvěle, tak chtěla zkusit odchovance. V tom jsme trochu štěstí měli. S klukama se o tom bavíme, oni vědí, že Slavii pořád přeju. V té době jsem všem vykal, říkal dobrý den...

To už dnes v Hradci nehrozí, že ne?

Ne, to už vůbec ne. (směje se) Je jiná doba, už nás mladí tolik nerespektují. Na jednu stranu je to dobře, aspoň budou sebevědomí a můžou to někam dotáhnout.

Ve Slavii jsi zažil i titul. Je to tvůj nejhezčí fotbalový zážitek?

Určitě. Titul je nejvíc, čeho může člověk v Česku dosáhnout. Na druhou stranu jsem byl mladý, nebylo to tak, že bych si to nějak extrémně užil – že bych propařil dva dny, chlastal se starými, na to jsem byl moc mladý. Ale samozřejmě jsem rád, že jsem to mohl zažít.

Po titulu začala vlna slávistických nákupů. Přišli Tavares, Belaid, Ragued a podobní hráči. Přesto ses tam jako mladý hráč prosadil. Můžeš z toho pohledu radit mladým klukům, jak naložit se začínající kariérou?

Řekl bych, že jo. Člověk do toho musí být zapálený a chtít. Když ho bude muset někdo přemlouvat, je to špatně. Když to hráče baví a maká na sobě... Já jsem neměl ideální zdraví, ale člověk by si po zraněních neměl připouštět, že to je konec. To byla moje výhoda, vůbec jsem si to nepřipouštěl.

Ve Slavii sis vykopal přestup do Sivassporu. Jak na angažmá v Turecku vzpomínáš?

Je to úplně jiný svět. Turci fotbalem žijí, je to pro ně náboženství. Jsou tam neskutečné návštěvy. Když jsme hráli proti Fenerbahce a Trabzonsporu, byly tyhle kluby potrestané za průšvihy s fanoušky tím, že na stadion mohly přijít jen ženy a děti. A těch přišlo čtyřicet a pětadvacet tisíc. To bylo neuvěřitelné. Jsem šťastný, že jsem to mohl zažít a potkávat tam hráče jako Drogba, Kuyt, Eboué, Sneijder...

Kdo na tebe udělal největší dojem?

Nechtěl bych na někoho zapomenout. V mládežnických reprezentacích jsem si zahrál proti Shaqirimu, o tom jsem vyprávěl Michalu Trávníčkovi, protože to je jeho idol. V Turecku jsem hrál na Ricarda Quaresmu, ten proti nám zrovna dal z poloviny přihrávku šajtlí na nabíhajícího pravého záložníka... Tu jeho nádhernou šajtli jsem viděl ze dvou metrů, bohužel jsme z toho dostali gól. Taky jsem hrál proti Ebouému – já v záloze, on v obraně, ale jak je hodně ofenzivní, nakonec to bylo tak, že jsem já bránil jeho. (směje se)

Ve tvých osmnácti letech tě magazín Hattrick zařadil mezi padesát největších talentů českého fotbalu. Byl jsi dvacátý. Jak moc se na tvém dalším postupu podepsala zranění?

Zásadně. Nechci se na ně vymlouvat a říkat, že jsem teď mohl být v Chelsea, ale určitě mě zranění ovlivnila. Hru jsem vždycky měl založenou na fyzičce a rychlosti, po operacích už to nikdy nebylo stoprocentní. To jsem si uvědomil, teď se snažím být klidný na míči a rozdávat je, což přitom nikdy nebyla moje silná stránka.

Je nějaké zranění, které tě dodnes nejvíc štve, které bylo klíčové pro tvůj další rozvoj?

Když jsem nastupoval v áčku Slavie a s reprezentací jsme hráli o postup na mistrovství světa do dvaceti let v Kanadě v roce 2007. Tehdy jsem hrál v základu, ale přetrhl jsem si zkřížený vaz v koleně. To bylo moje první velké zranění, nadvakrát mě operovali a rok a půl jsem nehrál fotbal. Přišel jsem o stříbrný šampionát v Kanadě, na druhou stranu, ještě jsem se pak zase dostal do áčka Slavie i do Turecka. Tam přišlo druhé hloupé zranění – dal jsem si nohu před hráče, on přijel skluzem, zlomil mi kost a otočil kotník, takže v něm mám přetrhané vazy a destičku. Pořád to ale jde, doufám, že mám před sebou ještě pět let kariéry. Nejsem žádný invalida nebo mrzák.

I přes tyhle lapálie ses dostal do áčka reprezentace, zahrál sis dva zápasy ve Spojených státech a jeden v Liberci s Lotyšskem. Proč jsi pak vypadl?

V Americe jsme hráli po konci sezony, nebyly tam všechny hvězdy, třeba Tomáš Rosický. Jeli tam i hráči širšího kádru. S Lotyšskem jsem byl rád, že jsem si s Tomášem mohl zahrát a vzal jsem si jeho dres. Bylo dobře, že jsem nečekal na další sraz, protože pak už jsem tam nebyl. (směje se) A proč jsem vypadl? Začínala kvalifikace na EURO 2012, tam už trenér vybíral lepší hráče, které líp znal. Necítím žádnou křivdu kvůli tomu, že už jsem tam nebyl.

V Hradci teď začínáš třetí sezonu, v žádném jiném klubu než ve Slavii jsi tak dlouho nebyl. Čeho tady chceš dosáhnout?

To je pravda. V Hradci je dobrá parta, baví mě to tady, i když dojíždím z Prahy. Kdyby se mi tady nelíbilo, asi bych se na to vykašlal a našel si něco bližšího. Jsem tady rád a spokojený, vážím si toho, že tady můžu hrát. A čeho bych chtěl dosáhnout? Postupu, to je jasný. Teď jsme si řekli, že nebudeme vyhlašovat takové cíle, protože zapracováváme mladé, přišel nový trenér a měníme styl hry. Nebude to tak jednoduché, ale je úplně jasné, že bych si chtěl v Hradci ještě zahrát ligu. Pak bych měl splněno.

Na závěr jedna odlehčená otázka – když jsi v Hradci tak dlouho, uvědomuješ si, že jsi nositelem tady velmi populárního příjmení?

(směje se) Jak jsi to řekl, tak si to uvědomuju. Trenér mi totiž už dvakrát řekl Pavle, takže Pavla Černého zná o hodně líp než nějakého Milana. Je dobře, že Hradec má takovou legendu, jako je Pavel Černý. Já taková legenda jako on určitě nebudu.

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Starší žákyně skončily v turnaji o titul na 4. místě

Tisková zpráva

Víkendové výsledky Votroků

Reportáž

Mladí Votroci si na ZŠ Sever zahráli proti trenérům a učitelům