Marek Plašil: S Honzou a Jardou si už zahraju jen turnájek

30. 12. 2018   |   FC Hradec Králové
Jako další ze série rozhovorů z Černobílých gólů přinášíme interview s Markem Plašilem, které vyšlo na zápas s Vlašimí. Od svého návratu z Příbrami v roce 2011 už Marek Plašil načíná sedmou sezonu mezi Votroky. Z trojice bratrů z Lična tak o sobě může tvrdit, že v Hradci Králové vydržel suverénně nejdéle. V tomto ročníku přihlíží obměně v černobílém týmu a přemýšlí, jestli si ještě někdy zahraje se staršími sourozenci Janem a Jaroslavem.

Před sezonou vedení deklarovalo, že chce budovat nový tým, ty v něm patříš mezi nejstarší hráče. Cítil jsi v přípravě nejistotu?

Člověk si nemůže být jistý nikdy ničím. Tolik jsem nad tím nepřemýšlel, šel jsem do přípravy s cílem ukázat se novému trenérovi, aby si mě tady nechal.

Je pro tebe výhodou univerzalita? Sezonu jsi začal na stoperu, v posledních zápasech jsi nastoupil na místě pravého obránce.

Záleží, jak to bere trenér. Vzadu můžu naskočit kdekoli, nedělá mi to problém, protože jsem odehrál dost zápasů na všech postech. Možná to je výhoda. Poslední dobou už se líp cítím na stoperu – nejsem nejmladší... (směje se) Už jsem toho tam v posledních letech odehrál i víc.

Jaké to pro tebe bylo, když jsi v prvním kole nastoupil v Táboře v obraně, jejíž věkové složení bylo 18, 20, 32 a 20 let?

No, cítil jsem se tam trochu starší, snad jsem to klukům moc nekazil. Aspoň herně ne, když už věkem jo. (směje se) Myslím, že jsme to odehráli v pohodě, žádný extra problém tam nebyl.

Poslouchají tě mladší spoluhráči?

Poslouchají. V obraně by ale měli mluvit všichni. Teď i mladší vědí, že to je potřeba, snaží se mluvit. Třeba Kuba Martinec, co jsme spolu odehráli, na mě působí hrozně jistě a fotbalově. Má před sebou dobrou kariéru.

V Hradci jsi od svého návratu v roce 2011 zažil několik postupů a sestupů, výměn trenérů... Co je pro tebe nejdůležitějším důvodem k tomu, že jsi pořád tady?

Nejdůležitější je, že to je rodinný klub. Hráči jsou fakt jako jedna rodina. První liga, druhá liga, stavba stadionu... Snad to dopadne – a když se začne budovat, věřím, že tady fotbal půjde hodně nahoru.

Byl jsi někdy blízko k tomu, že bys z Hradce odešel?

Od chvíle, co jsem se vrátil z Příbrami, jsem na odchod nepomýšlel. Jsem rád, že tady můžu hrát. Je možné, že na můj odchod pomýšlel někdo jiný, ale o tom nevím. (směje se) Třeba když jsme poprvé spadli, hned jsme postoupili, nebyl důvod nic měnit. Hráli jsme dobrý fotbal, byli tady Mára Kulič, Adri Rolko, takže i skvělá parta.

Pocházíš z fotbalové rodiny. Myslíš, že si ještě někdy zahraješ s Jardou, který to z vás tří bratrů dotáhl nejdál?

Nevím, jestli soutěžní zápas... Nějaký turnájek asi jo. I s Honzou a možná i s taťkou.

Jak jste se všichni tři dostali k fotbalu a ty a Jarda jste došli minimálně do první ligy?

Taťka hrál fotbal v Černíkovicích, kde jsme všichni tři začínali. Nejdřív Honza, pak Jarda, a když jsme tam jezdili celá rodina, připojil jsem se taky. Postupně jsme se všichni dostali do Rychnova a odtamtud Jarda a já do Hradce a Honza do Slavie. Tam trénoval s áčkem, hrál za béčko... Ale nedokážu říct, jak je možné, že to vyšlo nám všem.

Kdo z vás měl největší talent?

To nedokážu posoudit, jak jsem mladší... U Jardy těžko říct, jestli to byl talent, nebo jestli na sobě víc makal. Honza šel v sedmnácti do Slavie, když hrál v Rychnově divizi. Je dost možné, že to byl hodně velký skok z divize do Slavie, která byla na špičce ligy. Možná mohl jít postupnějšími kroky, ale člověk nikdy neví – zase taková nabídka už nemusela přijít.

Kolikrát jste si vlastně všichni tři zahráli spolu? Kvůli věkovému rozdílu mockrát ne, že?

To je pravda. Asi jen párkrát v Černíkovicích, když bylo kluků málo. Postavili mě na hřiště, ale já jsem jim byl po kolena. Já jsem si zahrál s nimi, ale oni se mnou spíš moc ne. (směje se)

Dětství strávené s míčem a dvěma bratry zní jako klukovský sen. Vzpomínáš rád?

To ano. V Ličně máme za barákem hřiště, i když se tam nehraje soutěž. Tam jsme chodili kopat s bráchama, s klukama z vesnice... Byli jsme tam každý den, měli jsme roztrhanou síť a dva balony na deset lidí. Ale byla to sranda a myslím, že nám to hodně pomohlo. Pro mě byla škola, že jsem měl starší bráchy – brali mě s sebou na turnaje, i v Ličně jsem byl nejmladší, tak jsem se chtěl ostatním vyrovnat.

Táhlo vás to vždycky dozadu? Jen Jarda je záložník, ty i Honza hrajete v obraně.

S Honzou jsme v mládí byli vyšší, tak nás šoupli dozadu a už jsme tam zůstali. Jarda byl zase vždycky kreativní, takže nastupoval pořád v záloze – z kraje, nebo uprostřed.

Jste doteď hodně v kontaktu?

To ano. S Jardou si voláme a píšeme, Honza má dům v Ličně, s ním se scházíme pokaždé, když jedeme za rodiči. Na Vánoce nebo v létě, když má Jarda čas, se tam potkáme všichni. Čas od času zajedeme i za Jardou do Bordeaux.

Jak jsi vnímal to, že Jarda v reprezentaci patřil k hráčům, kteří rozdělovali fanoušky?

Nebylo příjemné poslouchat kritické hlasy na něj. Asi bych líp snášel kritiku sám na sebe než na bráchu. Kolikrát toho bylo dost a neoprávněné, ale člověk to musí umět přijmout. Pořád to jsou jenom noviny – a nic není starší než včerejší noviny. Já jsem v tomhle ohledu dost splachovací, dovedu si vyhodnotit sám, co jsem udělal dobře a co špatně.

Měl jsi ale taky období, kdy jsi měl vyloženě smůlu – nesprávně nařízená penalta za tvou ruku, vyloučení po nasimulovaném pádu soupeře... Jak snášíš tyhle okamžiky, kdy ti nejde karta?

S tím člověk nic neudělá. V lize jsem v uvozovkách zavinil dvě penalty, pokaždé jsem dostal druhou žlutou a červenou a ani jedna z těch penalt neměla být, disciplinární komise mi zrušila oba tresty. Beru to tak, že se takové věci stávají, moc se v tom nepatlám.

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Lvíčata hrála v Malšovické aréně před rekordní návštěvou

Aktuální zprávy

Votroci se vrací do Malšovické arény, v neděli přivítají Karvinou

Mládež - reportáž

Dorost složil Admiru 3:0. Hattrickem se blýskl Binar