Do letní přípravy hradeckého A mužstva naskočil Jakub Martinec se zkušenostmi pouze z mládežnického fotbalu – a z jednoho zápasu dospělých v Táboře. Přesto si vybojoval pozici v základní sestavě a po čtrnácti kolech odehrál ze stoperů nejvíc utkání. „Nemůžu si ale myslet, že jsem něco dokázal. V tomhle věku by člověk měl být pokorný, jinak ho to dřív nebo později dostihne,“ říká rozumně dvacetiletý obránce.

V téhle sezoně jsi odehrál dvanáct zápasů ze třinácti. Čekal jsi, že se ti vstup do dospělého fotbalu tak povede?

Samozřejmě nečekal. Přišel jsem jako nový z juniorky, myslím, že jsem do týmu zapadl a snad jsem prospěšný.

S jakým očekáváním jsi nastoupil do svého prvního zápasu v posledním kole minulé sezony v Táboře?

Bylo to pro mě něco nového, do té doby jsem hrál jen dorostenecké a juniorské zápasy. Byla to pro mě šance oťuknout si dospělý fotbal, abych věděl, do čeho bych šel, kdybych se dostal do kádru. Zjistil jsem, že to je hodně jiné. Už tam nejsou stejně staří kluci jako já, soupeři i spoluhráči mají víc zkušeností, ve fotbale je mnohem víc rychlosti a důrazu.

Potvrdíš tedy to, že přechod z dorosteneckého fotbalu do dospělého je nejtěžší?

To je pro každého zlomový okamžik v tom, jestli vydrží u fotbalu, jestli se mu bude dařit. V tomhle kroku se ukáže, jestli na to člověk má, nebo ne.

Řekl bys, že po přechodu mezi dospělé je pro tebe každý trénink a zápas školou? Učíš se pořád něco nového?

Přesně tak. Trenér nám říká, že kdybychom si mysleli, že jsme hotoví fotbalisti, už dávno bychom tady nebyli. Každý den nasávám nové věci, učím se na hřišti jinak přemýšlet... Je to hodně jiné. Kluci tě motivují jinak, než jak to bylo v mládeži. Tam jsem to byl já, kdo se snažil ostatní nakopnout, aby makali. Teď to přichází spíš od ostatních, já se je snažím podporovat, abychom byli úspěšní jako tým.

Za Brno proti nám nenastoupil Lukáš Magera, útočník s velkými zkušenostmi z ligy, ale třeba v utkání proti Budějovicím nám dal zabrat David Ledecký. Kdo ti zatím dal fotbalově největší lekci?

Na Mageru jsem se docela těšil, chtěl jsem si zkusit zahrát proti takovému hráči. Pak nastoupil Martin Zikl, ještě mladší kluk než já. V tom to bylo trochu lehčí, i když on taky ukázal kvalitu. A pokud jde o Ledeckého, je to prostě hráč, který je hodně nebezpečný ve vápně – to se nám ukázalo.

Naučíš se něco i od fotbalistů jako Petr Vladyka nebo Lukáš Rešetár, proti kterým jsi nastoupil ve Slatiňanech a které znáš i z minulosti? Trenér Zdenko Frťala říkal, že takových ve fotbale ubývá...

Zrovna tihle dva kluci jsou futsalisté, mají v krvi to, že se nebojí hrát. I já jsem hrával futsal. I s Vladykou. V dorostenecké kategorii jsem odehrál dva zápasy v play off za Nejzbach Vysoké Mýto. Tyhle dva znám, futsal je sice jiný sport, ale oni z něj dokážou přenést věci do fotbalu. Je na nich vidět to, jak si rozumějí s míčem a nebojí se s ním něco vymyslet.

V čem myslíš, že jsi udělal největší pokrok? V mládeži jsi nepatřil k největším talentům.

Řekl bych, že hlavně v tom, že když jsem byl mladší, kolem šestnácti let, měl jsem často lehčí zranění, kvůli kterým jsem vypadával z tréninku. Neměl jsem stálou praxi, kterou teď dva roky po sobě mám. Hlavně v tom jsem se posunul. Není lehké dostávat se do tempa, když kluci kolem tebe jsou dlouho bez zranění, neustále v tréninku, věří si s míčem...

Co sis říkal, když jsi šel v létě do přípravy? Bral jsi ji jako velkou šanci udržet se v áčku?

Nevěděl jsem, do čeho jdu, tak jsem měl vysoká očekávání. S klukama jsem byl párkrát předtím trénovat, věděl jsem, že mě nečeká nic lehkého. Poslední rok jsem od neděle do středy studoval v Praze, pak jsem přijel a trénoval jsem čtvrtek, pátek, někdy sobota. Jednou k tomu jsem trénoval na Aritmě v Praze, to dělá tři nebo čtyři jednotky týdně. Věděl jsem, že to bude o hodně těžší, hlavně mě zajímalo, jestli to budu stíhat. Jsem strašně rád, že jsem si vydobyl nějakou pozici, v níž snad trenérovi plním očekávání. Doufám, že jsem přínosem pro tým.

Překvapilo tě, že tě Zdenko Frťala jmenoval zástupcem kapitána?

Docela jo. V dorosteneckých kategoriích jsem sice kapitán byl, ale tohle jsem hned v prvním půlroce mezi dospělými nečekal. Trenér chtěl, aby na těchhle pozicích byly zastoupeny všechny věkové kategorie. Já jsem za nejmladší hráče, Vlčák zastupuje střední generaci a Oťas shlíží na celou kabinu.

Jaké máš pro takovou roli předpoklady?

Myslím, že stoper by měl být vůdčí typ, který řídí hru odzadu. V kabině by také měli být takoví, že nabudí tým, dokážou ho seřvat v dobrém i špatném slova smyslu.

V přípravě sis vybudoval pevnou pozici i v konkurenci dalších stoperů. Pak se navíc vrátil Honza Kvída, přišel Kuba Pokorný. Neříkal sis, že bude ještě složitější prosadit se?

Šel jsem sem s tím, že v kádru už je dost stoperů, pak přibyli ještě tihle dva. Věděl jsem, že jednoduché to nebude, ale myslím, že přípravu jsem odehrál fakt dobře. Dařilo se mi a věřil jsem, že když mě nepotká zranění a udržím výkonnost, šance budu dostávat.

Musíš se při takovém průběhu své první sezony v dospělém fotbale sám udržovat při tom, že ještě máš na čem pracovat?

Kdybych si myslel, že už jsem něco dokázal, rychle by mě to semlelo. V tomhle věku by měl být každý pokorný k fotbalu i k sociální stránce. To nejde podcenit – třeba tě to nedožene za týden, ale za půl roku nebo za rok ano.

Přidáváš si v tréninku?

Chodím před tréninkem do posilovny. Měl jsem problémy s třísly, tak se pořádně rozcvičuju. Doma ve Vysokém Mýtě chodím do fitka nebo i s míčem na hřiště.

V tuhle chvíli jste tři vyrovnaní stopeři na dva posty. Jak spolu vycházíte?

Máme dobrý vztah. Určitě si neděláme naschvály, v tréninku do sebe nezajíždíme a nedáváme si špatné přihrávky, jak to občas někde je vidět. Kluci jsou v pohodě, navzájem se s Pokym i Kvíďasem podporujeme. I s Plášou, který je stoper, jen teď hraje častěji na beku. Máme zdravou konkurenci, navzájem se popichujeme k lepším výkonům.

Když pominu Marka Plašila a vezmu jen Honzu Kvídu s Kubou Pokorným, jsou to dva hodně odlišní stopeři, kteří se vedle tebe střídají. Jak se podle nich mění tvoje hra?

Jsou hodně odlišní, to je pravda. Poky se hodí pro konstruktivní rozehrávku, Kvíďas je vůdčí typ, který chce vyhrávat. Dokáže tým povzbudit, přidává důraz... Já musím herní styl měnit jen trošku, řekl bych, že víme, co od sebe čekat, sehraní jsme všichni. Od každého z nich si něco beru, učím se od nich. Mají za sebou kupu zápasů, posouvají mě.

Marek Plašil je také dobrý učitel, že?

Je to super hráč. Má klid na míči, nic ho nerozhodí. Také odehrál spoustu zápasů, umí přitvrdit a hrát konstruktivně pravou i levou.

On je velký univerzál, což může platit i pro tebe. Zápasy v Sokolově i v Budějovicích jsi dohrával na hrotu útoku, kde jsi nastupoval i v mládeži, že?

Jo. Bylo to úsměvné. V přípravě trenér mluvil s každým individuálně, chtěl o něm vědět, kde jak hrál... Říkal jsem mu, že v žácích jsem hrál v útoku, postupem času jsem se posunul na střední zálohu a nakonec na stopera. Doufám, že nedojdu až do brány. (směje se) Mám ale týmového ducha, jsem schopný pomoct mužstvu kdekoli. Myslím, že takový by měl být každý. A zrovna Pláša je neskutečný univerzál – v poháru v Radotíně nastoupil i na pravé straně zálohy.

Netáhne tě to zpátky do útoku, když jsi to zase okusil?

(usmívá se) Měl jsem to tam rád. Když jsme měli různé stavěčky a hry, snažil jsem se chodit dopředu, když to trenér neviděl. Rád jsem dával góly, to se mi teď povede jen po standardce. Líbilo se mi to, že když jako útočník dáš gól, běžíš slavit sám a kluci za tebou přiběhnou. Ale že bych teď najednou přehodnotil svou pozici v týmu, to určitě ne.

I po přechodu do A týmu kombinuješ fotbal a školu. Jak je to složité?

Je to dost těžké. Už minulý rok jsem si vybral takovou střední cestu, možná jsem spíš upřednostňoval školu – od pondělí do středy jsem od rána do večera studoval. To už teď nedělám, mám individuální plán, při kterém musím plnit padesát procent docházky, zápočty a zkoušky ale musím plnit všechny. Těžké je to v tom, že studuju FTVS, která je v Praze. Kdyby byla v Hradci, měl bych to jednodušší. Dojíždění je náročné na hlavu: někdy se ti nechce, radši bys byl na hřišti... Škola je dost pestrá v tom, že děláme kupu sportů – volejbal, atletiku, fotbal i ty netradiční jako třeba pétanque. To mi pomáhá. Nejezdím si tam sednout do lavice, ale sportovat.

Jaký obor studuješ?

Tělesnou výchovu a sport. Měl by ze mě být trenér nějakého sportu nebo učitel. Nechtěl jsem dělat nic jiného než sport – kdybych se neměl prosadit ve fotbale na profesionální úrovni, chtěl bych učit nebo trénovat. Chtěl jsem být blízko u sportu a myslím, že to je pro mě správná cesta.

Jak to vypadá, když jedete autobusem na zápas? Bereš si skripta?

Zatím ne, ale když jsem minulou sezonu jezdil s juniorkou, dělal jsem to tak. Cestou tam jsem se soustředil na zápas, ale na cestě zpátky jsem si učebnici nebo sešit otevřel.

Když vyzkoušíš i díky škole spoustu různých sportů, který máš oblíbený kromě fotbalu?

Je jich spousta. S klukama chodím v létě hrát tenis, s přítelkyní jezdím na inlinech na Hradečnici nebo spolu chodíme do fitka. Dřív jsem hrával florbal, bowling nebo ping-pong. Jsou to spíš odreagovací, relaxační sporty, u kterých si od fotbalu odpočinu. A třeba v televizi upřednostním hokej před fotbalem. V Česku fandím Liberci a v NHL New Jersey Devils.