60 LET OD TITULU: MISTŘI!

6. 6. 2020   |   FC Hradec Králové
Dnes, 6. června, uplyne přesně 60 let ode dne, kdy se Spartak Hradec Králové stal mistrem ligy. Jako první klub mimo Prahu a Bratislavu a dosud jako jediný nováček. Pojďme si v posledním dílu seriálu od našeho kronikáře Jiřího Rádla připomenout, jak město triumf prožívalo.

Bylo pondělní ráno 6. června 1960 a Hradec Králové se pomalu probouzel do pracovního dne. Mlhy, které se tvořily kolem obou řek, se pomalu rozpouštěly a sluníčko vykouklo nad Bílou věží. Předpověď slibovala letní den s teplotou do 28 stupňů i možnou bouřku.

Přicházel den, jaký fotbalový Hradec Králové ještě nezažil. Vedl ligovou tabulku a výhrou, kolo před koncem soutěže, mohl získat mistrovský titul. Že se hrálo v pondělí, to tenkrát nikoho nepřekvapilo, protože v sobotu a v neděli se v celé republice konaly oblastní a krajské spartakiády.

V Hradci na stadionu Spartaku u lázní sledovalo oba víkendové dny přes osmnáct tisíc diváků, jak téměř 11 tisíc cvičenců provádí osm skladeb. Kdo nebyl na spartakiádě, mohl se v neděli podívat v televizi na přenos fotbalového zápasu z Budapešti mezi Maďarskem a Skotskem, který skončil divokou remízou 3:3.

Fotbaloví fanoušci však byli myšlenkami u pondělního duelu Spartaku s Nitrou. Málokdo pochyboval o tom, že vše dobře dopadne a že se bude slavit. A tak se připravovaly transparenty. Pan Petr Dlab, kterému v té době bylo patnáct let, vzpomněl na dva: „Dokud máme Hledíka, neztratíme bodíka,“ a „Mnoho lidí se dnes diví, že nováček je mistr ligy.“

Fotbalisté Spartaku využili o víkendu opět prostředí lázeňského domu v Bohdanči, v kubistické budově byla atmosféra plná očekávání. Ještě nikdy se šampionem nestal žádný tým, který sídlil jinde než v Praze nebo v Bratislavě a už vůbec ne takový, který ještě rok před tím hrál druhou ligu. Trenér Zástěra měl o sestavě jasno, mnoho variant na výběr neměl. Uzdravil se Čermák a byl tedy spolu s brankářem Paulusem náhradníkem do utkání.

Televize zahajovala své denní vysílání v 16:55 fotbalovým přenosem, ve kterém byla poprvé pokusně použita přenosná reportážní kamera. Zřejmě to bylo utkání Stalingrad – Sokolovo 1:2, které bylo důležité v boji o záchranu.

V Hradci Králové přes 15 tisíc natěšených diváků vytvořilo skvělou atmosféru. Rozhodčí Vrbovec přivedl na hřiště domácí Spartak v zelených dresech, hosty v bílých, v těchto sestavách:

Hradec: Jindra – Runštuk, Hledík, Pičman – Krejčí, Michálek – Jozef Buránský, Pokorný, Kvaček, Černý, Malík.

Nitra: Padúch – Ištók, Staněk, Kisý – Fojtík, Halás – Navrátil (Jaroslav Buranský), Koník, Pucher, Putera, Hrnčár.

Byl to nejlepší zápas posledních let na hradecké škváře. Takový výkon, kterým se Spartak rozloučil se starým hřištěm, hradečtí diváci již mnoho let neviděli. Hosté hned od počátku prostě neexistovali, byli zatlačeni do obrany. Chvílemi jen přihlíželi exhibici Votroků. Nadšení diváků neznalo mezí a očekávaný souboj Hledík – Pucher se nekonal, neboť Hledík naprosto dominoval. Také duel střelců vyhrál Kvaček hattrickem. Domácí měli naprosto jistou obranu, velkým výkonem překvapil Runštuk. Také záloha podala nejlepší výkon v sezoně. Skvěle hrál útok, který předváděl exhibici, přízemní hrou rozvracel obranu hostí a jen vynikající výkon brankáře Padúcha zachránil hosty od ještě výraznější porážky.

Vedoucí gól dal v 10. minutě Kvaček, za dvě minuty přidal druhý Buránský, a bylo rozhodnuto. Po změně stran střílel už jen Kvaček – svůj mistrovský hattrick dovršil brankami v 61. a 72. minutě.

Trenér Zástěra udělal krásné gesto a v 71. minutě vystřídal Jindru v brance Paulus a v 85. minutě nahradil v útoku Buránského Čermák. Pak už zazněl poslední hvizd píšťalky rozhodčího Vrbovce. Přeplněné bariéry zaburácely nadšeným potleskem, zavlnily se četné transparenty a hesla, zdravící nového mistra ligy. Do hřiště vpochodovala dechová kapela vedená Františkem Štejnarem. Hráči v zeleném dresu se uprostřed hřiště objímali a škvára se plnila tisíci nadšenými fanoušky. Každý se chtěl co nejvíce přiblížit k usmívajícím se unaveným fotbalistům, stisknout jim ruku, či alespoň jim poklepat po zádech a vyslovit jim dík za úžasný úspěch. Nadšení příznivci odnesli hráče na ramenou do kabin. Štajnerova dechovka vesele vyhrávala a fanoušci netrpělivě čekali, než se hráči připraví, aby spolu s nimi nastoupili k průvodu městem.

Kolem sedmé večerní zažil Hradec neobvyklou podívanou. Směrem od třídy Čs. armády přes Gottwaldovo náměstí na třídu Obránců míru se valil mohutný několikatisícový průvod účastníků tohoto památného ligového střetnutí. Do pochodového kroku vyhrávala kapela a z oken a chodníků pozdravovaly nadšený zástup další stovky a tisíce hradeckých občanů.

Šok to musel být i pro samotné hráče. Jiří Hledík na otázku Pochodně, jaký byl nejsilnější zážitek v jeho dosavadní fotbalové činnosti, odpověděl: „Bezesporu pondělí 6. června po zápase se Slovanem Nitra. Hrál jsem nejvyšší soutěž za různé oddíly, dosáhli jsme v mužstvu mnoha úspěchů, ale tak vřelého ocenění za výkon se mi ještě nikdy nedostalo. A věřte mi, ještě po letech, až skončím svoji fotbalovou činnost, budu rád vzpomínat na tento silný prožitek.“

A tak jako Jiří Hledík i ostatní pamětníci toho úžasného dne, nikdy nezapomenou. I po šedesáti letech. Zde jsou jejich vzpomínky.

Jiří Hruška, trenér a předseda ženského fotbalu v Hradci: „Na ten zápas se pamatuji, šel jsem tam se svým otcem. Stáli jsme na kopci, a protože jsem neviděl, tak mě vzal na ramena. Pamatuji se, že jsem šel potom v průvodu po zápase vedle Hledíka, kterého odnesli fanoušci až k Avionu, kde přes ulici bydlel. Potom nám mával z balkonu za hlasitého skandování Hradečáků, kteří zaplnili dole ulici. Nikdy na to nezapomenu.“

Jiří Fišer, Albrechtice nad Orlicí: „Já jsem jezdil na každý zápas na kole pionýr až z Třebechovic. V té době mi bylo čtrnáct a samozřejmě, že na zápase, kdy se mělo rozhodovat o titulu mistra ligy, jsem nemohl chybět. Byla tam krásná atmosféra a stále mám v paměti průvod, který směřoval až k hotelu Avion a náš nejlepší fotbalista Jiří Hledík mával s rodinou davům ze svého bytu nad dnešním Baťou. Takovou euforii a nadšení jsem už potom nikdy nezažil.“

Eva Halvigerová, dcera předsedy oddílu Bohumila Halvigera: „Protože můj otec byl tenkrát předsedou fotbalového klubu, už jako malá holka jsem chodila s matkou skoro na všechny zápasy. Samozřejmě i na tom s Nitrou jsme byly a šly jsme pak po městě v průvodu fanoušků. Vzpomínám si, že otec byl moc spokojený.“

Vzpomínky na průvod městem tedy převažují nad zápasem samotným. Byly to jedinečné chvíle euforie a radosti, Hradec Králové vřele a srdečně pozdravil ty, kteří tak skvěle proslavili město.

Ve vzpomínkách pamětníků jsou i oba střelci branek.

Jean-Claude Barták, bývalý hráč Spartaku Hradec Králové: „Na tento památný zápas jsem šel se svým tátou, který chodil vždy na kopec. Jako třináctiletý kluk jsem špatně viděl na hřiště, a tak jsem odešel a vyšplhal se na břízu, která byla kousek za brankou směrem k hasičům, a měl jsem krásný rozhled. Vzpomínám si, že první branku dal Míla Kvaček, který mě potom trénoval v Mladé Boleslavi. Občas jsme na zápas s Nitrou společně zavzpomínali.“

Slávek Trávníček, Hradec Králové: „Protože jsem bydlel kousek od starého hřiště, chodil jsem na tréninky i všechny přátelské zápasy. Na tom s Nitrou jsem byl se svým dědou a stáli jsme na tribuně uprostřed. Jednu z branek dával i Jožka Buránský, se kterým jsme v pozdějších letech často u nás v Malšovicích sedávali v restauraci Na Hrázce a řešili fotbal. V průvodu jsme s dědou tenkrát nešli, já musel hned domů, protože můj otec, narozený 6. června, slavil ten den narozeniny.“

Tenkrát se na hřišti sešly všechny generace fanoušků, úsměvnou vzpomínku má pan Milan Bouček: „Můj táta byl zarytý fanoušek černobílých, a tak mě jako čtyřletého kluka vzal s sebou na tento fotbalový tahák. Samozřejmě, že ze samotného zápasu se na nic nepamatuji, ale konec jsem prožíval trochu divně. Táta mi prý řekl, že jde s průvodem oslavovat titul a mně posadil do trolejbusu číslo 2, který mě odvezl na Nový Hradec. Já jsem se tam potom na konečné stanici trošku zamotal a ztratil jsem se. Domů mě dovedl soused. Škoda, že už jsem nikdy nic takového, kdy Hradec vyhrál ligu, nezažil.“

Po pondělních oslavách, které uspořádali hradeckým fotbalistům jejich nadšení příznivci, již ve středu byli všichni hráči na hřišti v intenzivní přípravě na poslední ligový zápas v Košicích. A trenér Zástěra odpověděl na otázku: V čem vidíte hlavní základ úspěchu, kterého jste dosáhli?

„Úspěch vidím především v kázni mužstva a v jeho poctivé přípravě na všechna ligová utkání. Již dvanáct let trénuji různá mužstva, ale tak dobrý kolektiv jako právě v Hradci jsem neviděl. A v tom je základ našeho nečekaného úspěchu. Abych se přiznal, s prvním místem jsme na začátku sezony vůbec nepočítali. Říkali jsme si, že je potřeba udržet alespoň to čestné páté místo, na němž jsme přezimovali. Když se nám však počalo dařit a pětibodový náskok pražské Dukly se počal snižovat, začal jsem počítat. Se mnou počítali i hráči. Nu a řekli jsme si, stojí to za to, pokusit se o získání titulu. A to se nám vskutku podařilo.“

Přidal se kapitán Zdeněk Pičman: „Na našem příkladu je možno názorně vidět, co zmůže síla kolektivu. Jedinec není nic, celek je vše. Měl jsem radost z toho, že i někteří, takzvaně slabší hráči, dávali do zápasů celé své srdce a snažili se podat ten nejlepší výkon. S diváky jsme byli spokojeni. Je sice pravdou, že někdy nám to jejich povzbuzování na hřišti chybělo. Ale vždycky jsme si pak říkali, že to je především naše vina. Víme, že se nám nepodařilo podat vždy dobrý výkon a tím také diváky jaksepatří rozehřát.“

Těžko říct, jestli někoho zajímalo, že novopečení přeborníci v posledním kole prohráli v sobotu 11. června v Košicích 0:1. Nic to neměnilo ani na zisku titulu a vzhledem k výhrám Rudé hvězdy Brno a Slavie, tehdy Dynama, ani na tom, že se Jednota Košice připojila k Dukle Pardubice na cestě do druhé ligy. Podle Ladislava Pokorného ale Votroci na východě nepadli ani tak kvůli ztrátě vlastní motivace nebo divokým oslavám (s těmi se to nepřehánělo, museli přece chodit do práce!), nýbrž kvůli tomu, že domácí pro poslední naději na záchranu udělali doslova všechno. „Prohráli jsme kvůli rozhodčímu Galbovi,“ nosí pravá spojka dodnes v paměti jméno sudího, který prý pomáhal domácím. „Pískl na nás před koncem nesmyslnou penaltu.“ V referátu Československého sportu se píše o ruce, kterou Pičman v 85. minutě vyrazil z brány Kostiniho hlavičku...

PŘEDCHOZÍ TEXTY:

1. DÍL

2. DÍL

3. DÍL

4. DÍL

5. DÍL

6. DÍL

7. DÍL

Sdílej článek!

Nepřehlédněte

Aktuální zprávy

Víkendové výsledky Votroků

Reportáž

Žižkov poražen, Votroci na prvním místě!

Reportáž

Béčko podlehlo Živanicím